Yamaha Tmax ABS. Maxík s atletickou figurou

Seznam změn je rozsáhlý, jak se na nový model sluší, ale abyste se nenudili u sáhodlouhého výčtu, budu vám ty změny vypisovat pozvolna. Stejně jako jsem je poznával já.

Sportovnější kabát

Z nového Tmaxe jsem byl „divokej“ už po spatření prvních fotografií a když jsem si ho v půlce června půjčoval v Mari Motu, kde mají předváděcí stroj v elegantní tmavě modré, byl jsem ještě divočejší. Omlouvám se za citové výlevy, ale mně se Maxík prostě opticky neuvěřitelně líbí. Kabátek je střižený podstatně sportovněji než doposud, s ostře řezanými křivkami (minulá generace už začínala vypadat trochu „nafučeně“), a prý byl navržen tak, aby s vámi tolik nemával boční vítr. Pěkně vypadá také koncovka výfuku, která jen umocňuje sportovní vzhled, stejně jako kola se třemi dvojitými paprsky namísto bývalých pětipapskových.

Nová přístrojovka nemá s tou starou společného vůbec nic. Je tvořena třemi kulatými budíky: palivoměrem, ukazatelem teploty vody a ten největší prostřední patří tachometru, který ve spodní části hostí digitální displej. Ten zobrazuje kromě klasiky „hodiny - celkové kilometry - dva tripy“ ještě intervaly výměny oleje a řemenu a digitálními čtverečky i otáčky motoru.

Místa nadbytek

Širokánský středový tunel lehce ztěžuje nasedání a jeho lesklý povrch od bot lehce utrží nejeden šrám. Občas jsem proto na Maxíka radši nasedal jako na motorku.

V sedle zůstal pocit ze starého Tmaxe – tenhle skútr nabízí opravdu spoustu místa pro pilota. Se svými 173 centimetry jsem neměl šanci dostat se zadkem až na konec tužšího, ale pohodlně tvarovaného sedla, a tak jsem okupoval jeho přední cíp. Tady musím pochválit konstruktéry – přestože se na začátku sedla nachází kryt víka zvětšené patnáctilitrové nádrže (je to divný pocit, cpát si při tankování pistoli mezi nohy…), je umístěn asi trochu jinak, protože jsem nepociťoval žádný tlak na prostatu jako u předchozího Tmaxe, což je dobrá zpráva nejen pro dříve narozené.

Řídítka jsou nastavena ideálně a umožňují sportovní i relaxovanou jízdu. Prostor pro nohy nabízí spoustu místa v předozadním směru (do stran jste limitováni již zmíněným středovým tunelem, ale jde to), takže si můžete zvolit posaz od „záchodového“ po ležérní s nohama nataženýma dopředu.

Chroničtí nosiči klíčů, peněženek, mobilů, čipových kartiček a všemožného papírnictví po kapsách zajásají, až zjistí, jak hluboké jsou dvě neuzamykatelné schránky před koleny. Naopak trochu si Maxík pohoršil místem pod sedlem, které se otevírá nově proti směru jízdy – integrálu musíte uložit „kopytami hore“ a druhou helmu už sem nedostanete.

175 na skútru

Jako pohonná jednotka zůstal paralelní, kupředu skloněný dvouválec, který ve své třídě narušuje hegemonii velkých jednobuchů. Vstřikování, čtyři ventily na válec, dvouvačkový rozvod, vysoký kompresní poměr – to všechno nasvědčuje tomu, že tenhle motůrek nebude zrovna nízkootáčkový brblal. Není.
Provedené změny měly za úkol zlepšit efektivitu spalování, a tím i podávaný výkon a složení čmoudíků vypouštěných do okolí. Proto se konstruktéři povrtali v sání (airbox je blíž), tvaru spalovacích prostorů i výfuku s větším katalyzátorem a jako bonus nahráli ještě jinou mapu vstřikování.
Pocitově teď Maxík sviští ještě lépe než doposud. Nejdřív jsem byl trochu zklamaný, protože velké jednoválce od startu asi vypálí lépe, ale dvouválec má holt jinou charakteristiku (a navzdory vyvažováku i překvapivě hrubší chod) a jakmile už jste trochu v pohybu a dáte fullgas, tak Tmax letí jako jakákoli jiná sportovní motorka. Akorát vás nezdržuje řazení. Ve městě je dodržování povolené padesátky neustále velkým problémem - to jednou přidáte, abyste předjeli zmatenou blondýnu v odporně pistáciové Corse, a už jste na osmdesátce…

Svůj pravý potenciál ukáže motor na okreskách a, světe div se, i na dálnicích. Zaknedlíte a ručička letí na druhou stranu tachometru, jako by ji pronásledovala noční můra. Míjí osmdesátku, stovku, stodvacítku… Až někde ve sto čtyřiceti zátah trochu poleví, ale celé divadlo ještě nekončí, protože Maxík se dokáže rozmotat až na 175 km/h! Tachometr cejchovaný do 190 rozhodně není přehnaný. Při téhle rychlosti vás již fackují turbulence za velkým plégem a i spotřeba začne připomínat superbajk, ale do nějaké té stočtyřicítky je pohodlíčko parádní a konzumace ohnivé vody kolem čtyř pěti litříků.

Podvozek z hliníku

S vysokými rychlostmi si většinou příliš nerozumívá skútrový podvozek, ale u Tmaxe byl právě podvozek ve středu zájmu konstruktérů – také ho při vývoji neminulo testování na závodní trati. Největší změnou prošel rám. Ocel poslali Japonci do důchodu a namísto ní použili hliník (i díky němu je skútr o pět kilo lehčí) a celý rám poskládali z lisovaných a litých dílů různých tlouštěk, to podle požadované tuhosti. K tomu bylo optimalizováno nastavení zadního centrálu a předních teleskopů, které se dočkaly širších kluzáků (43 namísto 41 mm) a které vedou o palec větší přední kolo. Nyní již shodně patnáctipalcové ráfky jsou obuty do sportovních Bridgestonek o velikosti 120/70, resp. 160/60, a mezi jejich středy naměříte 1580 mm, což znamená prodloužení rozvoru o pět milimetrů.

Sportovní chování podvozku mohu po testu jen potvrdit. Rám je skutečně pevný, ani při maximálce, ani v zatáčkách jsem nepociťoval žádné vlnění a jak přední vidle, tak zadní zavěšení dávají moc pěknou zpětnou vazbu o dění na silnici, aniž by byly přehnaně tvrdé. Na švestkách jsem nachytal akorát zadek při hodně rychlém průjezdu jednou hrbolatou zatáčkou, kdy se rozhoupal – ale identicky se mi tu chovaly skoro všechny dospělé motocykly…

Brzdy na jedničku

Jako bonusovou třešničku na dortu jsem si schoval brzdy, protože právě zpomalování mě na Tmaxu bavilo snad úplně nejvíc. Obě páčky jsou nastavitelné a ovládají sportovní koktejl (protřepat, nemíchat, přidat brčko a deštníček) monoblokových předních čtyřpístků a zadního jednopístku, navíc vybavený ábéeskem (bez něj je Maxík o dvacku levnější). Účinek je vynikající a nestyděl by se za něj mnohý sportovní motocykl! Na motorce ovšem při plném brzdění máte co dělat, abyste se udrželi a když nesvíráte koleny pevně nádrž, tak večer můžete přítelkyni maximálně tak vyprávět pohádky, zatímco u Tmaxe veškeré zpomalování držíte nataženýma nohama zapřenýma o plošiny a ruce máte krásně uvolněné. Paráda.

Do práce i na výlet

Tmax od Yamahy je do značné míry exotem mezi maxiskútry, samozřejmě myšleno v dobrém. Zatímco ostatní používají velké jednoválce a v reklamních prospektech na každém druhém řádku opakují slovíčko komfort, Maxík se drží svého točivého dvouválce (ještě relativně menšího objemu) a svým vzhledem jasně dává najevo, že pohodlí sice taky umí, ale jeho hlavním oborem je hodně svižná jízda. Do celodenního drandění tam a zpět pražským provozem na stupni číslo pět je Tmax až moc velký kluk, ale dojíždíte-li do práce čtyřicet kilásků a dopravní zácpu si dáváte jen ráno tam a navečer zpátky, těžko najdete dopravní prostředek, s nímž to zvládnete rychleji a pohodlněji. A o víkendu ještě nacpete podsedlák svačinou a nepromokem a vyrazíte na výlet na druhou stranu republiky. Maxík je rovnocennou alternativou dospělým motocyklům a klidně si dokážu představit, že si ho někdo pořídí jako jediný stroj.

Verdikt

Motor: 7/10
Podvozek: 8/10
Brzdy: 8/10
Ovladatelnost: 6/10
Město: 6/10
Cestování: 7/10
Sport: 8/10
Spolujezdec: 7/10
Zpracování: 7/10

text: MiniHonzis
foto: MaxiDejf