Honda Dylan 125/150. Frajer z Beverly Hills

Uznávám, že to srovnání s Bobem bylo trochu příliš. Přeci jen u toho písničkáře nevíte, jestli ho uprostřed koncertu neodnesou do muzea, kdežto tenhle Dylan i přesto, že v motocyklových měřítkách už také není nejmladší, pořád ještě dokáže nabudit k jiným věcem než k nostalgii nad mládím ztraceným v blátě Woodstocku.

Tady chladí voda

Skútr Honda Dylan spatřil světlo světa v roce 2002 a na světlo boží se podíval hned ve dvojím provedení, jako stopětadvacítka (to aby mohli frajeřit i šestnáctiletí - ostatně Američané se nám snažili namluvit, že zhruba tolik by hrdinům BH mělo být, ačkoli jim ve skutečnosti bylo o deset víc) a jako silnější stopadesátka. Ta se hodí těm, kteří už neřeší řidičák A1, protože je prostě a jednoduše silnější při zachování všech ostatních náležitostí.

Duo srdečních svalů pochází ze známého "zavináče", tedy modelu @125/150i, a jako chladicí médium u něj slouží kapalina. Její chladič je umístěn hodně vepředu a dole, to proto, aby byl skútrista co nejvíce izolován od nežádoucího tepla. Tedy v létě nežádoucího, co by za něj tuhle zimu messengeři dali...

Tichošlápek voňavkaTo první, co vás u Dylana překvapí, když k němu přijdete a cvrnknete do startéru, je ticho. Jasně, podle všeobecně platných pouček musí bejt motorka slyšet, jenomže tohle je městskej skútr, navíc hezkej a manažer v kvádru těžko bude mít zájem, aby si partneři na jednání říkali: "Á, pan Kožený už jede..." Pod tím, že motor skoro není slyšet, je podepsáno nejen již zmíněné vodní chlazení, ale také objemná koncovka výfuku. Když už jsme u toho výfuku, skloňte se níž. No ještě níž... A teď začuchejte. Nic? To ten katalyzátor a systém sekundárního vzduchu. Přisávání onoho sekundárního vzduchu za výfukové ventily (kde dohořívá nespálená směs) je navíc řízeno "chytře" řídicí jednotkou přes solenoidový ventil z airboxu, takže množství čerstvého luftu tam jde přesně podle momentálního zatížení a otáček motoru. Takovej malej a už tak chytrej...

Ale po většinu času člověka nezajímá, jak to smrdí, ale jak to jede. A Dylan jede. Dvackový skútr totiž buď jede, nebo nejede, nic mezi tím. A to ta stopadesátka je ještě větší libovka. Inu, uvědomte si, že to je pětadvacet kubíků navíc, a to tady dělá dvacet procent. Hodně znát je větší zátah odspodu, skútr dokáže podstatně rychleji odstartovat, v maximálce až takový rozdíl není, u obou strojů počítejte něco přes kilíčko. A díky devítilitrové nádrži a malé "čtyřtaktní" spotřebě můžete řádit hodně dlouho.

Brzdy se spojily

Pro pocit sucha a bezpečí je dobré vědět, že podvozek, ač "jen" na malých třináctipalcových hliníkových kolečkách, zvládá všechny rychlosti s přehledem. Trubkový ocelový rám byl taktéž převzat ze "zavináče", kde prokázal svou tuhost. Také přední 33mm klasické vidlice či dvojice zadních nastavitelných tlumičů nepůsobí nikterak poddimenzovaně, takže jediným limitujím faktorem pro závody dolů pražským Letenským tunelem je skutečně jen výkon motoru a vaše srdce.

Brzdová soustava je vyhovující, jenom nesmíte chtít machrovat před holkama u rybníka a otáčet se smykem, protože až se potom budete sbírat ze země, logickou úvahou zjistíte, že je Dylan vybaven sdruženým brzdovým systémem, který vám zabrzdil i předek. Pravá páčka klasicky ovládá přední dvoupístek, ta levá však - samozřejmě kromě zadního 130mm bubnu - také. Máte tu dokonce k dispozici i ruční brzdu, ta je však v okamžiku, kdy dáte skútr na hlavní stojan, tak trochu mimo a "policajt" se dodává jen za příplatek...

Hm, tak to máme motor dobrej, podvozek v pohodě, tak že by se našlo něco aspoň na kabátě? Pěkná červená barva, dokonce s připomínkou Ten Kate týmu ze superbiků, plasty působí hodnotně, všude to lícuje... Těžko se hledá chybička. Na přístrojovém panelu najdete tachometr, palivoměr a digitální počitadlo kilometrů, nic víc u skútru nepotřebujete. Na krku řízení je háček na školní batůžek (Jim tam vozí foťák) a hned vedle je uzamykatelná schránka, třeba na rukavice. Jen prostor pod sedlem není úplně největší, i když se tam integrála nacpat dá. Kdyby nejhůř, máte vzadu velké hliníkové madlo, kam se dá leccos přiháčkovat. Třeba spolujezdec, který své všetečné spodní končetiny odkládá na výklopné gumové špalíky. Moc pohledné to není, ale funguje to.

Spěchaj, nebudou...

Když jsme se tak o Dylanovi v redakci bavili, nikdy nepadla slova typu: "To bych nechtěl..." Dylan je takový solidní chlapík (už je to tu zas), nenadchne vás raketovým zrychlením, brzdami s účinkem kotvy od Aurory nebo rámem ultra tuhým jak na Ducati. Nic z toho. Ale je to takový hodně vyvážený balíček, skútr, ze kterého slezete a řeknete si: "Fakt dobrej." A že jsme tu v redakci měli lecjaký shity.

Pokud vás netrápí legislativa, jděte do stopadesátky, protože jede prostě víc. Její jedinou, avšak o to podstatnější nevýhodou je, že se dá sehnat už jen jako ojetá nebo ji musíte dovézt "zvenku", protože místo Dylana letos přichází na trh novější model PS 125/150i a stopadesátky jsou už vyprodané. Kdo by přeci jen chtěl "funglovku", tak hned nemusí páchat harakiri, protože stopětadvacky ještě na krámech jsou. A ten rozdíl mezi oběma motorizacemi není zase až tak dramatický. Domácím kutilů stačí napovědět, že oba motory mají akorát jiné vrtání. Modří už vědí?

text: Honzis
foto: Jim