Vietnam, země skútrům zaslíbená

Když jsme se čtyřmi přáteli poprvé opustili halu hanojského letiště, o první dojmy se postaralo nepředstavitelné horko a vysoká vlhkost vzduchu. Po pár minutách aklimatizace nutné k přežití jsme se rozkoukali. Naskytl se nám pohled na auty a motocykly přecpané silnice. Náš první postřeh patřil skutečnosti, že Vietnamci nerespektují jednotlivé pruhy. Na dvouproudé vozovce stojí místo dvou vozidel vedle sebe nejméně dvojnásob a každé místečko kolem nich vyplňují motocykly. Za několik okamžiků k nám zamířil na turisty číhající taxikář ve stařičkém třídveřovém vozidle. Bez jakýchkoliv otázek začal nakládat kufry. Na naše námitky směrem k faktu, že kapacita jeho vozu zdaleka nevyhovuje našemu počtu a zavazadlům, nebral zřetel. Světe div se, nakonec jsme se vešli! Tehdy nám Vietnam poprvé ukázal, jak lehce lze posunout hranice možného a nemožného.

Popsat atmosféru zdejšího provozu ve městech lze jen těžko. Zde platí: „Kdo to nezažil, neuvěří“. Masy skládající se především ze skútrů se valí pomalým, ale stabilním tempem. Řidiči v žádném případě nezastavují. Křižovatky či přechody jakoby neexistovaly. Všichni se jakýmsi chaotickým, ale organizovaným způsobem proplétají městem. Často také vládne právo silnějšího. Dopravní předpisy ve Vietnamu nikdo, ale absolutně NIKDO nedodržuje. Semafory, značky, vodorovné značení jsou zde doslova jen na ozdobu. Celou situaci jsme brali s humorem do chvíle, kdy bylo potřeba přes tyto silnice přejít. Měli jsme však velké štěstí, že nám celé kouzlo přecházení přeplněných vozovek vysvětlil tamní přítel. „Je to jednoduché“, začal, „stačí zavřít oči, zvednout ruku a pomalu vyrazit vpřed. Je velmi důležité nezastavovat se, nezpomalovat ani nezrychlovat!“ zvedl hlas. Začali jsme se smát. V tu chvíli nikoho nenapadlo, že to myslí vážně.

Dalším z pro nás extrémních sportů (mimo přecházení ulice), byla pravidelná účast v silničním provozu. Vypůjčit si ve Vietnamu skútr je více než snadné a neuvěřitelně levné. Problémem může být kvalita zapůjčeného stroje. Měnit čtyřikrát za den pneumatiku ve 40stupňových vedrech není nic moc příjemného. Tato situace mě donutila přisednout k příteli a vzdát se na celý den samostatné jízdy. Být součástí dopravního toku je v mnoha chvílích opravdu horor. Musíte si rychle zvyknout na postrkování mezi řidiči. V tlačenici se zkrátka fyzickému kontaktu nevyhnete. Nutno ještě podotknout, že troubení tady vyjadřuje veškeré řidičské úkony, včetně odbočování či brzdění. Oázu klidu tady rozhodně nečekejte. Ne nadarmo se Vietnamu přezdívá „klaksonland“. Do místních specialit nesmím opomenout zařadit českými turisty obdivovaný zákon, který shledává opilost při řízení jako polehčující okolnost v případě, že způsobíte nehodu.

Co mě jako milovnici módy velmi potěšilo, byl obrovský výběr helem. Prodávají se téměř všude. Některé byste nerozeznali od značkových kšiltovek, jiné jsou vylepšeny otvorem na culík. Vietnamky jsou velké parádnice a ani za jízdy nic neponechávají náhodě. Sama jsem neodolala a několik si jich pořídila. Další specialitou je variabilita potahů na sedlo. Můžete zde najít sedla od kožešinových až po ty s logem Louis Vuitton (zaručeně originál:)). Zde se fantazii meze nekladou. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se zasnila u nějakého vyladěného stroje a nemohla se odtrhnout.

Ale zpátky k tématu. Jak jsem již nastínila, zdejší provoz působí jako naprostá anarchie. Protijedoucí davy vozidel se na křižovatce promíchají a následně v novém složení plynule pokračují za svým cílem. Těžko uvěřit, že vážných dopravních nehod tu není mnoho. Nehodovost na jednoho obyvatele je zde srovnatelná například s Řeckem. Pokud už se něco opravdu přihodí, místní to berou s chladným nadhledem. My sami jsme byli svědky otřesného případu, kdy se mladý pár na skútru střetl s protijedoucím řidičem. Po srážce muž doslova sebral svou přítelkyni z vozovky a odjel, aniž by si všímal druhého účastníka nehody, který stále nehybně ležel na zemi. Nikdo z kolem jedoucích si z toho nedělal hlavu. Všichni ho jen s věčným úsměvem na tváři objeli, aby sami předešli kolizi. Žádné volání záchranné služby. Žádná pomoc. Po několika dlouhých minutách i on nejistě nasedl na motocykl a ztratil se v davu jakoby nic.  

Ale teď už k veselejší části mého vyprávění. Jakmile totiž vyjedete z města, skútr je naprosto dokonalý prostředek k cestování. Ve zdejším klimatu vám poskytne příjemné osvěžení a v řídkém provozu se rychle přesunete, kam potřebujete. Naše cesty byly mnohdy neplánované a nečekané. Díky těmto výpravám „na blind“ jsme navštívili úžasný chrámový komplex v Mramorových horách. Jeskynní chrámy a pagody jsou zde rozesety na pěti vrcholcích.  Každý z nich je pojmenovaný dle jednoho z pro Vietnamce nejdůležitějších prvků: vody, ohně, dřeva, kovu a země. Z tohoto skalního masivu se dodnes těží unikátní černý mramor žádaný po celém světě.

 

Za zmínku stojí i přístavní městečko Hoi An, jež na vás už u příjezdu dýchne svou přímořskou atmosférou. Od 16. století se jednalo o významný námořní přístav, díky čemuž zde najdete řadu opravdových architektonických libůstek. Jednou z nejvýznamnějších je japonský krytý most z konce 16. století, který vystavěli Vietnamci, Číňané a Japonci žijící v Hoi An jako symbol spolupráce.

 

Jednoho rána jsme se bezmyšlenkovitě vydali na jednu z hustě zalesněných hor poblíž pobřežního velkoměsta Danang. Typické panelové cestičky se klikatě vinou nespoutanou šťavnatou přírodou. Čím dál jsme byli od města, tím zesilovaly zvuky zvířat žijících v tropickém lese. Cesty se všemožně vlní a rozdvojují, až jsme začali mít obavy, že netrefíme zpět. V jedné chvíli se náklon silnice neslučoval s jízdou na skútru a tak jsme si šlápli s řídítky v ruce. Po zhruba dvouhodinové cestě do srdce hor jsme narazili na zcela zapadlou opičí výzkumnou rezervaci. Chvíli jsme se potulovali po opuštěném areálu, když nás překvapil místní domorodec. Obličej měl přísný, což je u Vietnamců vzácný jev. Nedůvěřivě si nás prohlédl a pohledem dal jasně najevo, že máme odejít. My jsme se ale nevzdávali. Po chvilce přemlouvání prapodivnou znakovou řečí jsme se dohodli, že nás zavede hlouběji do pralesa pozorovat opice. Při chůzi po krkolomných lesních mini cestičkách nás žral všelijaký hmyz za živa. Už jsme šli téměř hodinu hrozným terénem, když nám náš průvodce řekl něco ve smyslu, že primáti dnes nemají náladu a máme se tedy vrátit zpátky. Výsledek - opice žádná a tělo plné bodanců. Po příšerné vycházce jsme nasedli na mašiny a chystali se mírně otrávení na cestu zpátky. Jelikož jsme nechtěli volit stejnou trasu, svorně jsme rozhodli horu objet. Jaké to ale bylo nemilé překvapení, když po zhruba 20 km panelová cestička končila a nahradily jí bahnité díry v červené zemi, kterou rozryly těžařské vozy. „To projedem“, zahlásil jeden z přátel. Po krátké hádce, kdy řidičky dámy nesouhlasily, ale tři řidiči je přehlasovali, jsme se opravdu vydali z toho rozbahněného srázu. Nebudu vás dlouze napínat a prozradím, že tato cesta skončila fiaskem. Avšak zbytečné to přece nebylo. Po nekonečně dlouhých chvílích, kdy jsme se se svými vozidly plazili měkkým terénem, jsme je zaslechli. V korunách stromů se začaly pohupovat a vřískat početné opičí rodinky. Byly pravděpodobně překvapeny lidskou přítomností, a tak svolávaly celý klan k té nevšední podívané. V některých chvílích se přiblížily natolik, že strachem zvlhly dlaně i nejostřílenějšímu účastníkovi naší výpravy. Jelikož teď píšu tento článek, jistě tušíte, že vše dobře dopadlo a my se vrátili domů v pořádku a s hromadou skvělých vzpomínek.

Pokud tedy plánujete projet jednu ze zemí jihovýchodní Asie na skútru, berte na vědomí, že je to opravdu jen pro otrlé. Když se ale odhodláte, máte šanci získat mnoho úžasných zážitků. Za mě: rozhodně to za to stojí!

Takže, milé dámy, pokud jste si také zajezdily na skútru v nějaké netradiční, ale třeba i tradiční destinaci, pošlete mi své foto!