1 Neretva se svou smaragdovou barvou. (To není naše výprava.)

Vzpomínka na léto – nejen o skútrech v Bosně a Hercegovině 2019 - část 1.

12.11.2019

ing. Miroslav Šmejkal

Dovolenou zpravidla plánujeme dost pozdě, když ne úplně na poslední chvíli. Letošní dovolená byla z tohoto pohledu výjimkou, ke které dochází maximálně jednou za deset let. Je to úplně neuvěřitelné, ale cíl jsme si naplánovali víc než rok dopředu. Došlo k tomu tak, že jsme jedno nedělní dopoledne koukali na Toulavou kameru a po ní na Objektiv. Dávali reportáž o nějaké české partě, která uskutečnila dvoudenní splutí Neretvy na raftech. Ta reportáž je k vidění na internetu, jde ji snadno vyhledat na iVysílání a přesvědčit se jejím shlédnutím, jak krásná je v Bosně a Hecegovině příroda a jak čistá a pěkná je řeka Neretva. Prostě jsme dokoukali, podívali se na sebe a přítelkyně řekla: „Nepojedeme příští rok na raftu Neretvu?“ Mně to napadlo taky, jen jsem si nedovolil s tím Balkánem vyrukovat hned. Na vyřčenou otázku byla možná jediná odpověď: „Jasně, pojedeme!“. Tak. A pointa je venku, ale jen o raftech tahle dovolená nebude.

Rozhodnuto bylo ještě před loňským odjezdem na Sardinii. Byli jsme v takové euforii, že jsme rovnou našli webové stránky jedné místní party, která rafting pořádá. Zájemcům nabízí kompletní službu včetně zapůjčení vybavení, odvozu lidí i materiálu proti proudu na start a součástí akce je i oběd - grilování na břehu řeky. Rovnou jsme to zarezervovali, podívali se na mapu, kam že se to musíme příští léto dostat, a já už pokukoval i po nějakých bodech zájmu po cestě a v okolí. Nemyslím, že bychom v dohledné době tento výlet opakovali, takže se nabízelo upravit trasu tak, abychom toho viděli co nejvíc. Na přípravu bylo víc než rok času. Na zdokonalování trasy, přidávání dalších cílů a zjišťování informací a zajímavostí o nich. A taky rok těšení se, já se totiž těším rád. Jenomže mé nadšení nedovolilo velké odklady, rok už vůbec ne, a tak se základ trasy zrodil v podstatě hned.

 04: 2 Vodopády na řece Pliva v Jajcích a její soutok s Vrbasem. To kulaté je neustále mokrá vyhlídková plošina. Pod vodopády se platí vstupné.

Naštěstí je zrovna rok, kdy přítelkyně toleruje dlouhou cestu autem, ono by to nejspíš ani jinak nešlo. Jen si prosadila, že vzhledem k dlouhé trase a předchozím neblahým zkušenostem rozdělíme cestu na dvě etapy s mezipřistáním zhruba v polovině. Nejlépe někde v lázních. Abychom nemuseli spěchat, vykoupali se, zwelnessovali se a přespali na posteli a ne na parkovišti v autě. V úvahu padalo Slovinsko, Rakousko nebo Maďarsko. Souhlasil jsem, proč taky ne. Já plánoval balkánské cíle, proč se něčím nenechat překvapit.

 

O plánu jsme se zmínili dalšímu páru, kamarádům, se kterými občas podnikáme nějaké akce tady doma v Čechách. Stačilo promítnout Neretvu a na dotaz „Nepojedete taky?“ zazněla odpověď, kterou jsme tak nějak čekali. Takže tentokrát bude výprava bez dětí, jen dva páry ve dvou autech. To bude dovolená! Popovídali jsme si o možnostech, co cestou navštívit, a za chvíli byla trasa potvrzená i z jejich strany. Dámy se časem dohodly, že jako první cíl bude maďarské Lenti. To jsou ty lázně a první přespání, poslední věc, kterou jsme ještě neměli naplánovanou a zarezervovanou. A itinerář byl na světě:

 

14.7. Dopoledne odjezd z ČR, oběd po cestě. Možná naše oblíbené Moravské Budějovice, to se ještě ukáže.

14.7. Odpoledne příjezd do Lenti, tam se obě části výpravy sejdou. Pak nějaké to koupání, večeře aspoň pro mne typicky maďarská, přespání v penzionu.

15.7. Ráno přejezd do BiH, prohlídka města Jajce a potom Ramsko jezero.

15.7. Večer příjezd do Konjice, ubytování v hostelu, prohlídka města, nějaká dobrá bosenská večeře.

16.7. Akce Neretva: Společná snídaně v rámci plavby, odvezou nás proti proudu do Glavatičeva, start. Oběd - grilovačka u vody, konec cca 18:00 v Konjici. Zkusíme trochu urychlit odpolední plavbu, jestli to půjde.

16.7. Podvečerní přejezd do Mostaru. V Mostaru máme ubytování i s parkováním ve dvoře a snídaní. Pozdně večerní prohlídka města, orientální večeře, navrhuji degustaci místních vín.

17.7. Denní prohlídka Mostaru, nákupy, možná i oběd a pak odjezd směr vodopády Kravica.

17.7. Zajížďka k pramenu Buny a třeba i Bunice, pokud by to mělo úspěch. Potom pauza v Počitelji na krátkou prohlídku s focením. Další cíl jsou až vodopády. Na první malé jen kouknout a fotit, pak popojet k velkým. Tam je kemp, kde cestou naposled složíme hlavy.

18.7. Ranní kochání se vodopády bez lidí, snídaně a přejezd do HR, směr Šibenik a ostrov Žirje. Po cestě je ještě jedna nekropole, kousek před nájezdem na dálnici, bez zajížďky.

18.7. Možnost nákupu v Šibeniku, je tam Kaufland a Lidl (= přijatelnější ceny než na ostrově, tam to bude darda). Trajekt jede v 11:30 a 16:30, takže ten druhý.

18.7. V 18:10 příjezd na Žirje, ubytování, koupání ve slané vodě, oslava dosažení cíle, neřízené veselí.

19.7. Zahájení průzkumu ostrova a jeho pamětihodností, koupání, šnorchlování, testování místních asi tří restaurací. A tak každý den, až do odjezdu.

24.7. Návrat ze Žirje, trajekt jede 14:00 a 20:00, takže ten první.

24.7. 15:40 dosažení pevniny. Do 15 km od Šibeniku se nabízí NP Krka s vodopády u města Skradin a kousek dál na západ zachovalá římská cisterna – vykopávky „Velika Mrdakovica“. Dál to vymyšlené nemám, ale cílů se nabízí dostatek.

 

Takhle to já potřebuju mít nalinkované, abych věděl, do čeho jdu a nestresoval se. Ale jsme u plánu, teď jde o to, jaká bude ta realita…

 
 
01: 3 Neretva, mešity, minarety, hory kolem – to je Mostar. 02: 4 Nejen v Mostaru se často připomíná válka.

Konečně jsem se dočkal, po roce! Vyrážíme. Vyjíždíme s plnou nádrží a dobrou náladou před pátou hodinou ranní. Blbě jsem si nařídil na telefonu budíka, plánovali jsme jet o hodinu dřív. No tak jsem za troubu, to se nedá nic dělat, aspoň mám už snad smůlu vybranou. Jedeme směrem na Kolín, okolo Čáslavi, na Havlíčkův Brod, Jihlavu a Znojmo. Tuhle trasu Renaultek dobře zná, pomalu by se dalo jet na autopilota. V autě máme skoro tolik věcí, jako pro čtyři lidi, i když jedeme jen dva. Je to divné, ale je to prostě tak. Cesta ubíhá a zase se zamýšlím nad tím, co jsme doma zapomněli letos. Vždycky mne napadne sestřin zjednodušený seznam, říká mu pět Pé: Peníze, pas, pojištění, plavky, prezervativy. Ostatní prý není podstatné. No, vezeme si toho víc, ono to zas tak jednoduché není. A tentokrát snad máme všechno, jenže to si říkám vždycky. Řídím, přítelkyně dospává. To je dobře, protože přeplněnou třicetosmičku nemá ráda. Ona teda přeplněná není, ale stačí jeden kamion, a vlečeme se za ním dobu. Pár kopečků před HB stačí na předjetí, tam máme jedinou šanci. Ale v další vsi nás stejně zas dojíždí, padesátka nepadesátka. Visí nám na nárazníku, ach jo, jak já tohle nemám rád…

 

Po cestě si zase můžeme dát opakování ze zeměpisu a tentokrát i trochu z dějepisu. Dnešní Bosňáci nejsou původními obyvateli Bosny. Žil zde totiž národ Ilyrů, původně tuto část Balkánu obývaly právě jejich kmeny. Jenže v letech 1463–1878 nastala v Bosně osmanská nadvláda a s ní spojená islamizace. Pod osmanskou správou se sice Bosna dál rozvíjela, ale tak nějak poturecku a to se místním dost těžce nelíbilo. Povstali a už tenkrát začala ta pověstná „válka s Turkem“, která se táhla pěkně dlouho. Turky se nakonec povedlo spojenými silami zahnat od Vídně zpátky do Turecka (děkujeme Evženu Savojskému, Mikuláši Zrinskému a mnoha dalším udatným evropským šlechticům a jejich vojskům). Po ukončení osmanské nadvlády, po těch stoletích, zůstalo v Bosně promíchané a vesměs poturčené obyvatelstvo, Ilyrové to už nebyli. Potom vznikl Rakousko-uherský protektorát a trval od roku 1878 do 1918. Protektorát, to má znamenat ochranu, ale známe to… Zase v něčím područí. 1918–1941 první Jugoslávie, pak druhá světová válka. Boje v horách, partyzánská válka, to byla blbá doba. 1945–1989 socialistická Bosna a Hercegovina v rámci SFRJ, to byla doba lepší, ale taky žádná výhra. Potom už sílil tlak na národní samostatnost, až se to v devadesátých letech na Balkáně všechno pomlátilo, přemlelo, rozpadlo a ještě víc rozpadlo. Na Bosnu a Hercegovinu si brousili zuby jak Chorvati, tak Srbové. Už spolu jednali o jejím rozdělení, ale nakonec ostrouhali mrkvičku. Bosna a Hercegovina si ve válce vybojovala nezávislost.

 

Co se zeměpisu týče, má BiH rozlohu něco málo přes 50 tisíc km2 a asi 3,5 milionu obyvatel. Bosna je větší, má asi 42 tisíc km2, Hercegovina je na jihu a má jen kolem 9 tisíc km2. Díky ani ne 10 km jaderského pobřeží se o BiH nedá říct, že je vnitrozemským státem, ale na Jadranu je na tom, co se týče délky pobřeží, nejhůř. I Slovinsko ho má víc, něco kolem 35 km. Navíc BiH z toho svého kouká na chorvatský poloostrov Pelješac a širé moře nevidí. Jako ostatní země v okolí Jadranu je Bosna a Hercegovina hornatá, převážně s krasovým charakterem krajiny. Její nejvyšší horou je Bosanski Maglić s výškou 2386 m. n. m. Přívlastek Bosanski nesvědčí o přehnaném nacionalismu. Teda ne, že by v Bosně nacionalismus nebyl, ale zde je význam čistě zeměpisný. Nedaleko se totiž vypíná i Crnogorski Maglić, takže je jasné, že se oba Magliće nachází na jihovýchodě, u hranice s Černou Horou. Ta je ještě hornatější, její vrcholky přesahují 2 500 m. n. m.

 

Hlavním městem BiH je Sarajevo. To, jak tam zastřelili Ferdinanda a jak potom ve Švejkovi psal pan Hašek: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku.“ A tím začala světová válka. Samozřejmě tím atentátem a následnými událostmi, ne tou hláškou z knížky. František Ferdinand d'Este do Sarajeva cestoval z Chlumu u Třeboně, jel vlakem přes Vídeň do Terstu. Z něho plul vlajkovou lodí námořnictva Rakouska-Uherska, dreadnoughtem Viribus Unitis, k ústí Neretvy. Tam přesedl na jachtu Dalmat a pokračoval v plavbě proti proudu do chorvatského městečka Metković.  Dál řeka není splavná, takže znovu přesedl, tentokrát na vlak. Tehdy to byla ještě úzkokolejka a výprava pokračovala do cíle. Pro fandy železnice dávám tip na trať Ploče – Sarajevo, to je ona. Vede v komplikovaném horském terénu, má zajímavou historii, ale bohužel přímý osobní vlak z chorvatského Ploče do Sarajeva už nejezdí. Trať vede přes Konjic, kam máme namířeno. A zrovna u Konjice se ve velkém stoupání úplně neskutečně kroutí a už se těším, až to tam uvidím. Tady se teda historie a zeměpis pěkně prolínají. Jen pro úplnost – smutnou zpáteční cestu absolvovali následník trůnu s chotí po stejné trase i stejnými loděmi, jen ten směr byl opačný. Ploče leží v úrodné deltě Neretvy a vzdušnou čarou je přesně 20 km od města Neum. To je Bosenské, vlastně asi Hercegovské největší letovisko na mořském pobřeží, na tom jejich pidikousíčku. Další významná města jsou Banja Luka, Tuzla, Zenica a hodně známý je Mostar.

 

O Neretvě píši od začátku, ale BiH má na svou malou plochu opravdu hodně krásných řek. V Jajcích uvidíme dvě – vodopády na řece Pliva, kousek od jejího soutoku s větším Vrbasem. Snad se zastavíme u Ramského jezera na řece Rama a stanovat budeme u vodopádů Kravica na ponorné řece Trebižat. Buna se vlévá do Neretvy kousek pod Mostarem, na ni se chceme podívat také. Má zvláštní pramen, spíš vývěr. Ze skály vytéká dospělá řeka s pořádným průtokem, žádný potůček. A stejně na tom je i její menší přítok Bunica. Další významnější řeky jsou ještě Bosna, Drina a Una. Často je využívají energeticky, jejich velký spád umožňuje budovat u přehrad výkonné vodní elektrárny. Sice to trochu hyzdí krajinu, ale tepelné elektrárny ji hyzdí taky a ještě kouří. Asi se časem kouknu, jestli se rafting provozuje ještě na nějaké jiné bosenské řece. Něco mi říká, že nejspíš ano.

 

Historie bylo dost, až se sám divím, jak jsem se o ní rozepsal. A to jsem coby technický typ dějepis neměl rád. Zpátky do reality. Cesta utíká, Renaultek vysloveně přede blahem a já taky. Před chvílí jsme u Jihlavy podjeli dálnici a už objíždíme Moravské Budějovice. Na oběd je brzy, čas je spíš na snídani. Ale stejně bych se v naší lety prověřené restauraci zase rád zeptal, jestli mají játra po maďarsku. Vím sice, že už je v jídelníčku dobře pět let nemají, ale to je taková tradice, dříve jsem si je tam pravidelně dával. Ano, jsem konzervativní typ, ale dát si je jednou za rok zas taková úchylka není, ne? Za chvilku dojíždíme do Znojma, kde pravidelně na Shellce doplňujeme nádrž po hrdlo a kupujeme rakouskou dálniční známku. To je taky tradice, kterou dodržujeme. Na klubovou kartu, kterou mi kdysi vnutili, pak dostanu pár ShellSmart bodů, které mi zase po dvou letech Shellka smázne. To je další tradice, smysl v tom nehledejte. Ale letos jsem se pomstil. V Kauflandu totiž zavedli do sortimentu rakouské dálniční známky a dokonce za lepší cenu. Takže smůla, Shellko, nakoupil jsem v předstihu tam a se svými body se jděte bodnout. Nezastavujeme, i když nemáme zpoždění.

 

Ujeli jsme prvních 200 km a jsme na rakouských hranicích. Kousek za Hatěmi začíná slušnější silnice, tam cesta ubíhá rychleji. Průtah Vídní je volný, na dálnici je sem tam částečné omezení, ale jede se dobře. Stále řídím a hlásím přítelkyni auto v protisměru. Je z toho tak konsternovaná, že při následném hovoru zapomínám na 138. km odbočit. Naštěstí je hned po 10 km další sjezd, takže se otáčíme, vracíme a na tom 138. km sjíždíme na H (to je Maďarsko, ne nic sprostého). Míříme na východ k malinkému přechodu Heiligenkreuz im Lafnitztal. Je na něm jako po vymření a odtud to je to do dnešního cíle už jen po okreskách, takže maďarskou dálniční známku nepotřebujeme. Stále řídím a přítelkyně mne naviguje hned za hranicí doprava, na jih, skrz nějakou přírodní rezervaci. Nejedeme po hlavních tazích, takže některé silnice jsou v docela otřesném stavu, zatímco ostatní jsou ještě horší a užší. Deset minut před cílem dostáváme SMS od druhé posádky, že jsou na místě a vydávají se na průzkum. Prohráváme o tu rakouskou zajížďku, ale v pohodě, jedeme si to užít a ne závodit.

 

Najeto 539 km a jsme v maďarském městečku Lenti. Vítáme se s posádkou Fordíka a ubytováváme se u milého pána, který mimo angličtiny mluví směsí ruštiny, češtiny, slovenštiny a chorvatštiny. Dostává od nás české pivko a domluvit se není problém. Přítelkyně V. se tematicky připravila a každý člen výpravy od ní v Lenti dostává krabičku Lentilek. Pan domácí dává dámám vybrat „komnatu“ a pak nám na náš dotaz doporučuje dobrou restauraci. Je pěkná a není daleko, tak se jdeme najíst. Po obědě razíme na relax v termálním aquaparku, to je opravdu příjemné zakončení dne. Úplné zakončení to vlastně nebylo, o to se postaral J. nachlazenou kombinací Gin-tonic, což bylo příjemné neméně.

 

Sluší se představit druhou posádku a vlastně i nás:

Ve Fordíku cestovali pan J., jediný řidič, navigátor, GoPro kameraman, smolař výpravy a míchač drinků. S ním paní P., náhradní řidička jen pro opravdu nejnutnější případy, navigátorka, bioložka, kulturní referentka výpravy, mluvčí v AJ a jako česká středoškolská učitelka je i potenciální oběť žraloka na Jadranu.

V Renaultu cestovala má přítelkyně, slečna V., hlavní navigátorka, řidička, mluvčí v AJ, sportovní referentka a kontrolorka kvality. A já, M., řidič, záložní navigátor, vyjednavač v chorvatštině/bosenštině, znalec poměrů a zvyklostí v HR a na Balkáně, dokumentární fotograf.

 

V Lenti si děláme pohodové ráno, dobrou snídaničku, balit není skoro co, a tak vyrážíme ještě za ranního chladu. Tankujeme plnou, cena je nižší než v ČR, proč to nevyužít. Renaultek polkl necelých 32 litrů, jedeme asi za 5,9 na sto, což jde. Dnes řídí přítelkyně a míříme po staré silnici do Letenye na přechod Stari Goričan. Ten je mimo dálnici a bez front. Jenže je zrovna teď mimořádně zavřený. Smůla. Nevím, jestli bylo dobré s J. cestovat, on ji na této akci prostě přitahuje. Pro jistotu se přeptáváme ve směnárně, ale potvrzují nám, že se projet opravdu nedá, tak míříme na dálniční přechod kousek vedle. Fronta přes půl hodiny, otravné popojíždění. Máme podívanou, hořelo tam auto, ale samotný požár jsme neviděli. Jen prášek z hasičáku na silnici a hlouček nešťastníků kolem. Formální kontrola pasů a jsme v HR. Jak se postupně blížíme cíli, už zase začínám myslet v chorvatštině. Ta slovíčka se mi sama vybavují a lezou na jazyk. Že já zas udělám po článku o Hvaru další díl chorvatského tematického slovníčku…

 

Udělám a hotovo. Takže jak jsem psal, kdo nemá Chorvatsko a Chorvatštinu rád, ať ve vlastním zájmu raději dál nečte, sic utrpí duševní trauma. Bosenština i Černohorština byly v době rozpadu Jugoslávie skoro čistá chorvatština. Oba národy si ten původní jazyk pouze přejmenovaly z tehdejší „srbochorvatštiny“, aby se odlišily i jeho názvem. V dnešní době už mají i nějaká vlastní slovíčka a jazyky se vyvíjí samostatně, ale základ zůstává. A to stačí, dorozumět se nebude problém.

 

Blížíme se Zagrebu, objíždíme jej severní částí obchvatu, kde není takový dopravní masakr, jako bývá na jižní části. Tam se totiž potkávají všichni, kdo jedou na Rijeku i na Split, ať jedou od Slovinska nebo od Maďarska. Průjezd je naprosto hladký. Stáčíme se na východ směrem na Slavonski Brod a za Zagrebem míjíme pole slavonských ropných vrtů. Blíží se odmorište Križ (odpočívadlo Kříž), kde jsme si dohodli společnou pauzu. Zase smůla, Križ nefunguje, je zavřený. J., nech už toho. Jedeme na další odmorište, které je už jen kousek od sjezdu na Bosnu, nedaleko jejích hranic. Při pauze nás otravují muslimské děti, které nám pořád chtějí mýt okna u aut. J. se mne ptá, jak se řekne, že to umýt nechce. Tak mu říkám, že se to řekne „Don‘t touch my car!“ To jsem viděl na takové pěkné samolepce s baseballovou pálkou, možná si ji časem pořídím. Tu samolepku, myslím, aspoň zatím. Když umývači nepochodí, nastupuje žebrající „maminka“ s dítětem v náručí. Máme toho divadelního představení dost a po svačině jedeme dál. No to jsem zvědav, jak to bude vypadat v té Bosně.

05: 5 Takhle nás vítá Bosna a Hercegovina. Kostely, vlajky, cyrilice… Foceno z auta, v koloně na mostě před celnicí. 06: 6 Typická cesta – horami a za náklaďákem. Hodně dlouho jedeme za „tím naším“.

Sjíždíme z dálnice, nabíráme kurz jih a překonáním řeky Sávy se za mostem dostáváme do BiH. Jen zajímavost, kdybychom jeli na východ ještě rovných 100 km, dostali bychom se k místu vraždy v Orient Expresu. Zapadli podle toho slavného díla do závěje někde mezi městy Vinkovci a (Slavonski) Brod. My jsme po pár kilometrech na hranici. Fronta asi na 15 minut, Bosňáci kontrolují i doklady od vozidel. Z domova najeto 799 km a jsme tu. „To je prase, to snad není pravda. No to je dobytek, vidíš to? To snad nemyslí vážně!“ Takto komentuje stále řídící přítelkyně bosenského řidiče tak 40 let starého Mercedesu, který si před námi rozbaluje kornout zmrzliny a papíry od něj průběžně vyhazuje oknem na silnici. No, s tou čistotou to tady rozhodně nepřehánějí, to je pravda. Asi to naše kvalitářka V. neponese moc dobře, jenže to se nedá nic dělat. Projíždíme Bosanskou Gradiškou, v Bukovaci najíždíme na dálnici a pokračujeme na jih, na Banja Luku. Dálnice nás stojí 2,5 KM, to je asi 31 Kč a za ty peníze se po ní jede dobře. Pak ale končí a už na periferii Banja Luky jedeme kroutící se silnicí za náklaďákem a šance předjet je mizivá. Náklaďáků tu jezdí hodně, takže předjíždění nemá smysl. Je potřeba zpomalit. Naštěstí už jsme skoro v polovině cesty do Jajců, krajina je kopcovitá a je na co koukat.

 07: 7 Jajce pod zataženou oblohou – panorama městečka s pevností. Foceno u parkoviště, z mostku přes řeku Pliva. 08: 8 Jeden skútřík parkuje v Jajcích před budovou muzea. Je jich tu míň, než jsem čekal.

Nějakou dobu jedeme údolím Vrbasu, chvilkami je řeka i vidět. Děláme si pauzu na malém odpočivadle s výhledem na panorama městečka. Dole jsou slyšet vodopády, nahoře na kopci je vidět několik minaretů a stará pevnost. Stojí tu nějací propocení motorkáři, kterým teda nezávidím. Počasí je na lehké tričko, v kůži to musí být utrpení. Po pár snímcích odjíždíme zaparkovat. Jajce, najeto 922 km. Parkování je placené, automat bere jen bosenské Konvertibilní Marky (KM) a ty nemáme, tak řešíme první problémek. Zrovna tu chodí policajt a kontroluje, zda mají všichni zaplaceno. Tak s J. hlídáme auta a dámy posíláme směnit peníze. Trvá to tak dlouho, že už mne napadlo, jestli nám naše drahé přítelkyně neunesli musulmáni někam do harému. J. si nějak přenastavil foťák a blbě mu ostří. Nedokážeme se v menu správně proklikat, pořád nějaká universální hláška, že v tomto režimu nejde změnit to, co změnit potřebujeme. Já ta přechytralá zařízení moc nemusím, ale J. si s tím po chvíli vztekání poradil. P. a V. se konečně vracejí, krmíme automat mincemi a bereme si lístek. Zamykáme auta, prohlídka začíná.

 

Už teď je jasné, že nemáme času nazbyt. Musíme dnes v rozumném čase dojet do Konjice a ubytovat se v hostelu. Procházíme městečkem, kde je na každém kroku něco k vidění a foťáky dostávají zabrat. Mou prioritou je podzemní chrám plánovaný původně jako katakomby, a vedle stojící medvědí věž s šest metrů silnými zdmi. Prý v ní chovali medvědy a krmili je těly nepřátel. Jo, taková byla doba… Pak v jedné z místních čevapćičáren kupujeme jídlo s sebou, vycházku nad a pod vodopády nesmíme vynechat a následuje odjezd. Dojem – krásné historické místo, ale na prohlídku je potřeba aspoň půl dne. Jsou tu mraky muslimů cestujících do Evropy z asijských zemí. Místní lidé jsou milí a vděční za každou tržbu, je vidět, že je tu bída. To platí pro celou Bosnu. Zajímavostí také je, že se tu válí plno „mrtvých“ psů. Mrtví nejsou, ale nehybně leží na dlažbě a to na nejrůznějších místech. Jsou očipovaní a ani nevypadají zanedbaně. Je to takové nezvyklé. Měli jsme si tu naplánovat ještě jeden nocleh a večer to pořádně rozjet. Tak třeba příště, teď se musíme přesunout do toho Konjice.
 

009: 9 Jajce – druhý před památníkem. 010: 10 A o dva kroky vedle leží všudypřítomní „mrtví“ psi.

 
Při plánování cílů jsem narazil na místní zajímavost, kterou jsou stećci. Jsou to středověké křesťanské náhrobní kameny, které se vyskytují výhradně na západním Balkáně. Jejich pojmenování je odvozeno od slovesa stojati (státi). Většina stećků vznikla v období 1377–1463, tedy ještě před tou nešťastnou osmanskou porobou, pak už měli křesťani utrum. Některé z nich pocházejí dokonce až z 12. století a souvisí s bogomoljem (bogomilstvím). To byl jeden náboženský směr, který se tenkrát trošku vymknul Římu a jeho pojetí křesťanské víry. Přišel z Byzance a přes Bulharsko se dál šířil do Bosny, Dalmácie a Chorvatska. Dál pak přes severní Itálii do Francie a až do Porýní. Nedá se o něm moc dočíst, protože knihy bogomilů byly páleny a oni sami byli pronásledováni, zavíráni a popravováni. V rámci napravení víry a k všeobecnému dobru, samozřejmě. Ale zpět ke stećkům. Bývají z vápence a jsou zdobené reliéfy a nápisy, většinou v bosenské cyrilici. Odhaduje se, že jich je kolem 60 tisíc a třicet nekropolí se stećky je zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stećky musím vidět!

 

Nebylo je vůbec jednoduché najít. Internet je plný fotek, textů se taky najde hromada, i všelijakých diskusí, ale popis místa, kde stećci stojí, jsem nenašel. Nakonec jsem se po dlouhé době proklikal na jeden dokument v bosenštině. Byl k tomu zápisu do seznamu památek UNESCO a byly v něm zeměpisné souřadnice. Vítězství! A tak jsem přes mapy.cz zjistil, že lokalita nejblíže Konjici je u vesnice Bradina, asi 15 km po silnici na sever. Dokonce tam jsou vidět na leteckém snímku. Trefil jsem se, potvrzeno. Naše Mapy při dotazu na slovo stećak nic nenajdou, ale při hledání zajímavostí v okolí jsem našel odlehlou a o dost větší lokalitu, kam bych se na ně chtěl při přejezdu do Mostaru podívat. Snad po plavbě stihneme zbytky denního světla a doufám, že ta cesta bude sjízdná. Bude to totiž cestou necestou, polem nepolem… Nakonec jsem našel úplnou náhodou i třetí lokalitu, kousek od Neretvy, kudy poplujeme. A pár stećků mají v Konjici na náměstíčku jako dekoraci, jsou vidět na streetview. To ale není ono, náhrobní kámen patří na hřbitov a nemá se nikam stěhovat.

 

„Sledujeme vás a víme, jak na vás“, upozorňuje přátelsky Policie ČR na fízlování našich aktivit na Internetu. Tak to si teda musím dát extra pozor a v době odmazávání křížků z fotek kostelů podat nábožensky vyváženou informaci. Když jsem se o křesťanských stećcích tak rozepsal, musím se zmínit i o muslimských náhrobcích. To aby si mne nevytipoval nějaký Hamáčkův Bretschneider nebo jiný bonzák a neměl jsem taky utrum, jako tenkrát hospodský Palivec. Ten Švejk, to je prostě nadčasová kniha… Takže: Muslimské stély se zde nazývají nišani. Jsou podobně unikátní, ale nejsou zdaleka tak ojedinělé jako stećci. Mívají sloupovitý tvar s jakýmsi „turbanem“ na horní části a už jsme je se synem viděli v Černé Hoře, u vesnice Stari Bar, v Ulcinji i jinde. Snad je takto podaná informace dostatečně korektní a bude to cenzorům, udavačům, Ministerstvu pravdy a podobné sebrance, kterou si s radostí platíme z našich daní, stačit. Pro jistotu přidám i fotku. Jeden nikdy neví, vyváženost je vyváženost a není jí nikdy dost…

 

 011: 11 Pohled z hrany není zrovna tradiční snímek vodopádu v Jajcích. 012: 12 Třetí a poslední skútr, který jsem v Jajcích viděl, parkoval nahoře ve starém měst. Poblíž je vstup do katakomb.

 
Zatím jsme v Jajcích a ještě navlhlí od vodopádů vyrážíme na další přesun. Cesta je pořád podobná, snad jen o trochu širší. Téměř za soumraku míjíme Ramsko jezero. To mě na mapě hned praštilo do očí svým tvarem. Tak členitou vodní plochu nejde přehlédnout. Pobřežní linie je děsně klikatá a na jezeře je několik ostrůvků. Jeden, ten největší, je spojený s pevninou uměle nasypanou šíjí a stojí na něm klášter. Dobré místo na procházku, už jen podle té mapy. Umělá není jen ta šíje, ale celé jezero. Je to vlastně přehrada na řece Rama vybudovaná hned na horním toku. Řeka tak přišla o pramen, vytéká rovnou z přehrady, kterou napájí zdánlivě jen pár potůčků. Jezero je u hráze hluboké 95 metrů, to mne překvapilo. Čekal bych, že bude mělčí, napovídaly by tomu ty ostrůvky. A dvě zajímavosti – jezero a já jsme stejně staří, a ta druhá je, že tato řeka nemá ani přirozené ústí. To bylo zatopeno, když vybudovali Jablaničko jezero na Neretvě, do kterého se nyní Rama vlévá. Vlastně z ní moc nezbylo, chudák řeka. Blbé je to, že na sjetí k jezeru není ani čas, ani pomyšlení a není už ani světlo na focení. Tak třeba taky příště. K jezeru se dlouze stoupalo, stále okresky v horách a náklaďáky před námi. Od vyhlídky nad jezerem se zas prudce klesá, vlastně až k Neretvě.

 


013: 13 Na okamžik se ukázalo Ramsko jezero, bohužel nebylo dost světla. A první fíkovník, který jsme na výpravě viděli. 014: 14 Náklaďáky, zatáčky, tunely, plná čára, občas dvojitá… A taky provoz v protisměru. Má smysl snažit se tu předjíždět?

V Jablanici nás brzdí snad jediná dodávka na světě, které jede na čtyřicítce čtyřicet a jinde taky. Předjet jde tak po deseti kilometrech a to už jsme skoro v cíli. Dává se do deště a do Konjice přijíždíme po deváté už za tmy. Mám špatně připravený cíl, hostel hledáme na druhý pokus a musíme se ptát. To je věčný problém té poslední míle. Naštěstí se nám hned dostává pomoci, shodou okolností se ptáme rodičů šéfa raftové firmy, která provozuje i to ubytování. Pan Sanel přijíždí za pár minut, ubytovává nás a domlouváme se, jak proběhne zítřejší ráno. Dostává české pivko, jenže je muslim a ofrňuje, že alkohol nepije. Nakonec ho vzal rodičům, ti asi tak důslední nejsou. Tak, a pro dnešek je hotovo a ráno ta Neretva! J. připravuje svou chlazenou večerní kombinaci G-T, my dodáváme limetku a tak si zase po horkém dni s chutí dáváme žejdlík. Za tmy a deště odpadá večerní prohlídka města, takže jen to, co jsem předem nastudoval:

 

V Konjici je mnoho architektonických památek, několik mešit s minarety, ale našel jsem také zajímavost, která se u nás nevidí. Kousek od sebe zde leží dva hřbitovy. Jsou skoro stejně velké, jeden z nich je muslimský a o ten druhý se dělí zemřelí pravoslavného vyznání s katolíky. Asi jim to nevadí, jako křesťané se navzájem snesou. Zajímavé je, že zrovna mezi jejich hřbitovem a tím muslimským je postavena policejní stanice. Nejspíš proto, aby nebožtíci v noci nevylézali z hrobů a nešli si to mezi sebou dodatečně vyřídit. A poblíž je ještě třetí, hodně malinkatý hřbitůvek. Na mapě píší, že je to ateističko groblje. Hřbitov ateistů, bezvěrců, které mezi sebe nechce nikdo. K těm hřbitovům jsem se chtěl vypravit a P. by šla jistě ráda se mnou. Jenže nám čas opravdu chybí a tak z toho nic není. Není to tak bolestné, protože cestou jsme v každé druhé vesnici kolem hřbitovů jeli. Byly křesťanské i muslimské, staré, opuštěné i nové a vyšperkované. Zvláštní je, že bývají rovnou v obci a ne někde opodál. To u nás není zvykem, změnila to moudrá reforma nějakého osvíceného panovníka, nevím z hlavy, kterého.

 

Konjic má i stinnou stránku historie. V devadesátých letech tu provozovali logor „Športska dvorana“ (tábor „Sportovní dvorana“), kde se v průběhu poslední Balkánské války děly hodně otřesné věci. Že lidstvo od 2. světové války za těch víc než 70 let dosáhlo duševního pokroku, zmoudřelo a začalo se chovat slušněji? Ani omylem. Čert a Hamáčkovi nohsledi nikdy nespí, tak raději nebudu psát, kdo tady koho zavíral, mučil a vraždil. Koho to zajímá, ať si to najde. Jsou to relativně čerstvé události, dá se o nich dočíst na chorvatské Wikipedii a čtení to není veselé. Místní zvěrstva byla svou kvalitou srovnatelná se zvěrstvy v koncentračních táborech za Hitlera, jen to měřítko bylo oproti světové válce menší. Už mi do kontextu těchto událostí zapadají i ty oddělené hřbitovy. Brrr, tohle fakt nemusím.

 

         Den plavby je tady. Ráno máme zase rychle zabaleno, jen je potřeba připravit věci s sebou na řeku. Hlavně foťáky, kameru a baterie. Taky vodu na pití, den bude dlouhý. Pan Sanel nás vyzvedává podle dohody v 8:40 a jedeme dodávkou do sídla firmy. Při výborné snídani probíhá jakýsi předbreefing a rozdělení posádek. My pojedeme na nejmenším raftu, jen s kormidelníkem a guidem Alim a naši posádku doplní taky Bosňák, pan Amir pracující v Kanadě a t.č. na dovolené doma. Pojedou tři rafty, druhý bude větší a třetí největší. A na všech zahraniční posádky, to se dalo tušit.

 
015: 15 Boračko jezero uprostřed bujné zeleně, focené za jízdy z dodávky. K němu se váže pověst o chudé vdově. 016: 16 Cíl ranního přesunu poblíž Glavatičeva. Neretva tu vypadá jako potůček a právě zde naše plavba začne.
 

Nastupujeme do dodávky vybaveni neopreny, vestami, přilbami a jakousi pláštěnkou, které říkají green jacket. Do té si nakonec jen balím foťák, protože mi je vedro už v té vestě a neoprenu. Cestou na start míjíme u sela (vesnice) Borci Boračko jezero. Vidíme ho jen z výšky a z dálky, ale pro jistotu jsem o něm zjistil pár informací. Je ledovcového původu, podle geologů ho vytvořila glaciální eroze. To je v naprostém rozporu s jednou z pověstí, kterou jsem k němu našel. Podle ní se prý kdysi dávno na místě jezera nacházelo městečko a jakýsi boží světec při putování krajem obcházel jeho domy a prosil o hranu i prenoćište (jídlo a nocleh). Vesměs ho všichni hnali od svého prahu a pochodil až u chudé vdovy, koja je imala mnogo djece (která měla mnoho dětí) a koně. Skromně světce pohostila a on jí za její dobrou vůli nařídil sbalit majetek, naložit jej na koně a s dětmi za ním běžet pryč z tohoto k hostům nevlídného města. Dojít měla až tam, gdje se konj zaustavi i triput udari nogom o zemlju (kde se kůň zastaví a třikrát udeří nohou o zem). To přesně udělala a když se ohlédla, viděla jen vodu. Město se propadlo a tak vzniklo Boračko jezero. Pověst tedy jasně ukazuje na původ související se seismickou aktivitou. Ačkoliv na Balkáně občas zemětřesení bývají, přikláním se spíš k názoru těch geologů. Abych tu pověst dopsal celou: Konj (kůň) se zastavil na místě, kde dnes stojí město Konjic. Nic jiného jsem ani nečekal, tahle zápletka byla docela předvídatelná. Takže pověst objasňuje jak vznik Boračkog jezera, tak i grada (města) Konjice. Pověsti mám rád, i když dost často bývají podobné, v tomto případě doslova „na jedno kopyto“. České i cizí. Boračko jezero je se svým okolím pěkné rekreační místo s několika kempy, restauracemi a pensiony. Píší o něm, že jezero je poznato po dobroj pastrvi i rakovima (jezero je známé dobrými pstruhy a raky). Tak to jsem zvědavý, co nám v poledne na Neretvě na ten gril hodí a jestli to bude lokální specialita. Docela bych si na toho pstruha, vlastně pastrvu, vsadil.

 

Pokračujeme serpentinami po úzké horské silnici a najednou vidím kousek od silnice dělo. Pozůstatky války jsou stále patrné, i když tohle byl jen nějaký památník a vedly k němu od silnice schůdky. Lidé si cení toho, že je po válce a že dobře dopadla a ten kanon tady na růžovo určitě nikdo hned tak nepřetře. Ta válka byla zlá. Najednou se ozývá rána a dodávka nadskakuje. Mina to nebyla, to by byla jiná šlupka. Ne, že by tu miny nebyly, stačí se podívat na internet, třeba na tuto mapu. Do lesa bych teda čůrat nešel ani za zlaté prase s minohledačkou. Naštěstí nám jen prasknul na jedné z mnoha nerovností zadní tlumič. Jedeme dál a každé drncnutí provází ramplování od podvozku. Zase smůla. Děláme si z J. legraci, že za to může taky on a už by toho vážně mohl nechat. Snad dojedeme. Cestou se ptám na možnost jet do Mostaru cestou ze sela Borci. Prý to není dobrý nápad, cesta je „makadam“, čili mizerná. A je dlouhá, takže se vzdávám první lokality se stećky, bohužel. Je před jedenáctou a zastavujeme poblíž vesnice Glavatičevo, kde plavba začne. Rafty z přívěsu na vodu, nasednout a začíná technický a bezpečnostní breefing. Vede jej náš lodivod Ali a vysvětluje nám, co máme dělat, když řekne třeba „leftsájdpedl“ a podobě. Moc mu anglicky nerozumím, takže pro mne plyne z breefingu jediné – chovat se nenápadně a dělat co ostatní.

017: 17 Jeden z nejhezčích úseků naší plavby. 018: 18 Kamenitá plážička je místo naší polední pauzy. Poblíž se do Neretvy vlévá říčka Rakitnica.

Netrvá to dlouho a vyplováme. Řeka je úžasně čistá a dozvídáme se, že z ní jde pít. Jako že bez následků, ono pít jde i z Vltavy v Praze nebo z Labe v Ústí. Místní si nechali kelímky od ranní kávy a opravdu si nabírají a pijí. Neretva různě mění charakter, od běžné horské říčky v otevřeném údolí přes pomalu tekoucí hlubokou řeku zaříznutou v kaňonu až po rychlé úseky s vysokými kaskádami a velikými balvany, kterým říkají „rapid“. Plavba je parádní a není nijak zvlášť nebezpečná. Těžko to popisovat, to je potřeba zažít. Kolem poledne zastavujeme na kamenité pláži u ústí potoka Rakitnica. Guidi rozdělávají oheň a připravují oběd, zatímco my fotíme a odvážnější se v neoprenech koupou. Tak pastrva není a navíc se bosensky pstruh řekne pastrumka. To je ta jazyková bariéra… Na roštu nám opékají čevapi, je jich hromada. Do veliké žemle dostává každý tolik, kolik chce, k tomu opečenou papriku, svježi luk i rajčice (čerstvou cibuli a rajčata). Jenže na J. se už nedostává a je fakt naštvaný. Nějak se dělíme, ale časem se ukáže, že je na roštu další várka, a masa je dost pro všechny. Na oběd byla dlouhá pauza, máme pofoceno a pokračujeme nejhezčí a následně i nejnebezpečnější pasáží plavby. Jako bonus najíždíme pod vodopád a necháme se osvěžit vodní tříští, jako další bonus je možnost skočit si do řeky nejprve z nějakých velkých balvanů a pak také z asi osmimetrového mostu a někteří z jiných výprav opravdu skáčou. Dostáváme informaci, že tady se už z Neretvy pít nedá. A opravdu, jak se blížíme městu, s civilizací se začínají objevovat i odpadky. Ale plavba to byla skvělá a příroda parádní. Pan Sanel nám přijel naproti, fotí nás a natáčí. Na všechno dostáváme link ke stažení, samozřejmě zdarma. Jsme v cíli, všichni živí a zdraví, plní dojmů. Krizovky žádné nebyly, ale i tak je dlouho o čem povídat. Přijíždí pro nás jen jedna dodávka, když má ta druhá bebi, jenže se do ní všichni nemůžeme naskládat. S vybavením jen deset lidí, takže průvodci vylézají po přívěsu nahoru do vrchního raftu a cestují v něm. V těch serpentinách bych se teda docela bál. Nějaká bezpečnost se tady moc neřeší.

 

Dojíždíme do sídla firmy, vracíme vybavení a platíme. Loučíme se se Sanelem, Amirem i s guidem Alim a děkujeme za perfektní servis. Je před pátou, musíme se přesunout do Mostaru. Nezbývá ani čas zajet těch 15 km na stećky do Bradiny, přicházím o druhou šanci. Nevidím ani ty v Konjici, i když městem projíždíme. To mne mrzí. Nakupujeme nějaké víno a Sarajevsko pivo, to je potřeba otestovat, dál nějaké drobnosti a dárky a zase jedeme klikatící se silnicí v údolí Neretvy. Tentokrát kolem přehrad, je jich tu několik. Náklaďáky samozřejmě nechybí.

 

Mostar, najeto 1085 km. Z dálky byl jako první vidět křesťanský kříž na vysokém kopci, ale ve městě je vidět pestrá směs kostelů a mešit. Tady se ty kultury a různá náboženství opravdu míchají. Město je nacpané k prasknutí, auty i lidmi. Nechci být škodolibý, ale dalo se čekat, že na J. nevyzbyde místo na parkování. Naštěstí před apartmánem Aurora čekají dvě poslední místa právě na nás, tak vynášíme nějaké věci z aut a za soumraku vyrážíme do víru města. Fotit se už skoro nedá, tak si užíváme atmosféru a jdeme se najíst. Hlavně už ne čevapćiči!


019: 19 Starý most dal  Mostaru jméno. 020: 20 Dlažba z vyleštěného vápence klouže i za sucha, za deště je to na ní horší než na bruslích. Psů je v Mostaru taky dost, jako v Jajcích.

022: 21 Helmy nepoužívá zdaleka každý. 023: 22 To je ten, co je na snímku vlevo vpravo.

024: 23 Kdo by řešil značky… V pozadí je jeden z lepších místních Mercedesů. 025: 24 Restaurace jsou na každém kroku  a asi se do nich jezdívá na skútrech. Samozřejmě bez značek.

V roce 1965, to jsem ještě nebyl na světě, podnikli mí budoucí rodiče společně s mými budoucími prarodiči výpravu do bývalé Jugoslávie. Vím o ní jen z vyprávění a dodnes mi to připadá naprosto úžasné. V mých očích to stále je na svou dobu odvážný a nevídaný čin. Jeli tenkrát přes Maďarsko, to jinak nešlo. Zastavili se na dva dny na Balatonu, pak pokračovali do Rijeky a z ní jeli podél celého jadranského pobřeží až do Dubrovníku. Podotýkám, že bez navigace, internetu, mobilních telefonů a s mizernými starými mapami. Dálnice samozřejmě nebyla, to je jasné, ale nebyla vybudovaná ani chorvatská pobřežní magistrála, takže se místy jelo po úzké prašné cestě roubené vápencovými patníky, jejichž zbytky jsou v některých místech dodnes k vidění. To všechno absolvovali ve čtyřech lidech, naskládaní s vybavením na stanování ve Fiátku pětistovce. Možná to byla šestistovka, nejsem si jistý, ale zásadní rozdíl v tom stejně není. Pobyli tam, kde se jim líbilo, zase zabalili a popojeli a tak celou dobu. Z Dubrovníku se nakonec vraceli vnitrozemím přes Mostar a Jajce. Od babičky si pamatuji vyprávění, jak jednou šli na večeři do restaurace právě někde v Bosně. Chválila si, jak dobrou kafu iz džezve (kávu z džezvy) tam vařili a servírovali v malých koflíčcích. A pamatovala si i jelovnik (jídelníček) a historku spojenou s výběrem jídla. V nabídce bylo skopové na česneku, skopové na grilu, dušené skopové se zeleninou, čevapčiči ze skopového a ražniči jakbysmet. To prý mého dědu i při jeho dobrácké a vesměs mírné povaze docela naštvalo. On skopové nejedl, prý proto, že „je cítit“. Ale vyřešil to. Objednal si guláš a náramně si pochutnal. Ani si nevšimnul, jak se všichni potutelně usmívali a šťouchali do sebe, protože jim bylo jasné, z čeho byl ten guláš uvařený. To mně skopové rozhodně nevadí, já ho mám rád. Taková vruća janjetina (horké jehněčí) přímo z grilu, to je dobrota. Klidně bez chleba… Doufám, že tradici zachovali a jídelníček neměnili.

 026: 25 Jeden pracant. 027: 26 Tomos nesmí chybět! To je ten správný, z časů mého dětství. Máznutý není díky rychlosti, to jsem jen blbě zaostřil.

Druhý den v Mostaru začínáme výbornou domácí snídaní, byla zahrnuta v ceně 9 € za parádní nocleh, to jen pro zajímavost. Jdeme se projít po městě. Není takový pařák jako večer, ale o ranním chladu nemůže být řeč. Mostar je taky těžké popsat, je to turistické a kulturní centrum v pravém slova smyslu. Množství památek, stánků se vším možným, restaurací, vyhlídek a hlavně starý kamenný most s davy turistů. Vlastně starý není, je to replika postavená po válce a naštěstí je převážně z původního kamene. Historický originál mostu totiž za války Chorvati rozstříleli a jak je mám rád, tak tohle teda nemuseli. Na válku se tu objevují různé připomínky, pořád je to čerstvá záležitost. Mostar je taky nutno zažít. Užíváme si město za světla a konečně nikam nepospícháme. Spát budeme u vodopádů Kravica v kempu a ten nám neuteče.

 

Fotím nějaké skútry a Mostar je snad jediné město, kde jich je očekávaný počet. V Jajcích jsem viděl jen tři, tady je to veselejší. Jezdí se tu občas i s přilbami, ale zase tu vládne jiný fenomén. Registrační značky jsou evidentně nadbytečné a zhusta se jezdí bez nich. Řekl bych, že typickým dopravním prostředkem v Bosně není skútr, ale aspoň 40 let starý Mercedes, ty jsou tu k vidění na každém kroku. No, na každém ne, ale rozhodně víc než třeba v Chorvatsku, kde to ještě nedávno byl úplný fenomén. Sice vrak, ale Meďour. Co se týče skútrů, jasně tu převládají asijské značky, Itálie je v závěsu. Japonská čtyřka se nějak neprosadila, nejspíš to bude cenou. Posíláme pohledy, dáváme si pivko a zmrzlinu, fotíme, nakupujeme a po obědě vyrážíme směr Blagaj, k prameni řeky Buny.

028: 27 S těmi značkami pořád stejné… 029: 28 A tady taky.

030: 29 Jedna Vespa v provedení pro kočky. 031: 30 Taky skútr pro kočky?

Nějak jsme se při odjezdu propásli a tak přijíždíme každý samostatně. Je to kousek, asi 17 km a dosáhli jsme zde našeho východního automobilového rekordu. Fordík přijíždí chvíli po nás, ale už je zaplněné parkoviště, tak musí jet o kus dál. Tentokrát je to plus, to další parkoviště je totiž neplacené, což jsme my k naší smůle nevěděli. Blagaj je taky vyhlášený turistický cíl, lidí jsou tu mraky. A hodně zanikábovaných muslimek a muslimů, jako v Jajcích, Konjici i na Neretvě. Myslím, že místní dervišský klášter funguje podobně jako jejich poutní místo. Platíme vstup a jdeme se podívat, ale do mešity jde jen P., bosa a zaplachtovaná v zapůjčeném hábitu. Jednou je kulturní referentka, tak to má vlastně v pracovní náplni. Říká pak o klášteře plno zajímavých informací, ale mně zajímá spíš ten úžasný vývěr řeky. Moc se nezdržujeme, dáváme si zmrzku a po prohlídce a pofocení druhého břehu zase jedeme. Dotankováváme nádrž doplna, cena je 2,26 KM za litr, to je děleno dvěma 1,13 €, krát 25,20 je to necelých 28,50 za litr. Skvělé. Jen mám trochu obavu, co udělala na těch silničkách v bosenských horách spotřeba. Drama se nekoná, stoupla jen na 6,02 na sto. Čekal jsem, že to bude horší. Vracíme se kolem letiště na kraj Mostaru a pak obracíme na jih, další zastávkou je vesnička Počitelj.

 032: 31 Vývěr Buny u Blagaje - řeka vytéká z jeskyně pod vysokou skálou. 033: 32 Restaurace v Blagaji zabírají prakticky celé nábřeží, jsou po obou stranách Buny.

Cesta trvala chvilku, dnes nás čekají jen samé krátké přesuny. Zastavujeme na prašném parkovišti hned u silnice a z podhledu fotíme pevnosti a zříceniny, památek je tu hodně pohromadě. V Počitelji by se jistě daly ulovit parádní záběry, ale komu by se chtělo do toho krpálu šplhat v poledním vedru. Napít a jedeme dál. Další cíl jsou už vodopády Malá Kravica. Kvůli manévru místního řidiče musím fakt prudce brzdit. Je takový problém pochopit, že nejdřív se dává blinkr a pak se teprve zastavuje nebo odbočuje? Ta neblikací móda je rozlezlá jak mor, i v Rakousku na dálnici se kličkuje bez blinkrů a dělají to i místní, jinak jistě spořádaní obyvatelé. Ne, že jen neukáznění cizinci.

 

Malá Kravica se to místo nejmenuje, to jsem si tak pracovně pojmenoval sám. Vodopády jsou menší, spíš peřeje a stupně na stejné řece a je to nedaleko té opravdové Kravice, tak proč ne, ne? V Čapljině nás V. naviguje na úzký most přes Neretvu. Je to zkratka a motáme se pak v místních jednosměrkách, což nevadí. Aspoň se tu trochu podíváme. Z hlavní po pár kilometrech odbočujeme doleva na nenápadnou a neznačenou úzkou silničku a za chvíli jsme na dalším, ještě užším mostě. Ten už je přes řeku Trebižat a je z něj vidět pěknou plážičku a restauraci hned u ní. Zastavujeme, jdeme si smočit nohy, fotit a dát si něco dobrého. Lidí je tu minimum a místo je to nádherné. Jenom ta vrchní je taková divná, má problém domluvit se anglicky i bosensky. Ale restaurace je příjemná, přímo na břehu nad hladinou řeky a je zastíněná stromy. Dáváme si pití, výborné kafčo a prženi krumpir (smažené brambory, zpravidla vnímáno jako hranolky). Servírka pořád řeší, pro koho to je, tak říkám, že pro všechny dohromady, a ona nám přináší velký tác s hromadou výborných čerstvě udělaných bramborových lupínků. Je jich tolik, že je ani nedojíme. Tady bych teda dokázal posedět dlouho. Jenže čas běží a zakempovat chceme včas, tak se ještě s J. brodíme ledovou řekou na ostrůvek a pak už jdeme k autům popojet do dnešního cíle. Na mapě je to čárkovaně, tušíme, že to bude výzva.

034: 33 Pevnost nad Počiteljem, foceno z podhledu od hlavní silnice. 035: 34 „Malá Kravica“ – peřeje a kaskády na řece Trebižat.
 

Jedeme po pravém břehu Trebižatu, po úzké, ale kvalitní asfaltce. Odbočujeme vpravo na most přes bosenský kousek dálnice a hned za ním odbočujeme zase vpravo na nezpevněnou cestu, na ten jejich makadam. Měla se podle mapy postupně zhoršovat, ale mizerná je už teď. Zlaté Maďarsko před Lenti. Po chvíli se zlepšuje, mění se na náznak betonky, kde je místy víc děr než betonu. Kličkovat se moc nedá, tak hlavně, aby nejelo nic proti. Jedeme na jedničku, maximálně na dvojku a dostáváme se k ostré odbočce doprava, v prudkém klesání k řece. Musíme si couvnout a nadjet si, to je teda cesta… Ale za chvíli máme být v cíli. Aha, tak v cíli jsme po sto metrech, cesta končí malým pláckem, takovým utajeným parkovištěm uprostřed divočiny. Podle map.cz tu má být kemp. No nic, dvě auta se sem při dobré vůli ještě vejdou, tak je tu necháváme a jdeme na průzkum. Vyšlapaná pěšina nás vede dolů k řece a vodopády Kravica se objevují v plné kráse přímo před námi. Jsme tu dobře, najeto 1202 km.

 

Vidíme jen nevalný stánek s místním fastfoodem, pitím a kafem, kemp je zjevně na opačném, tedy levém břehu. To jsme zase jednou pěkně skočili na špek, musím to na těch mapách aktualizovat. Co teď? „Kowalski, možnosti!“ No, můžeme vyjet zpět a přejet na druhý břeh. Jestli se někomu stane něco s autem, bude to nejen na blbém místě, ale při soumraku i v tu nejblbější dobu. Navíc se musí objet dálnice a je to dalších minimálně 40 km. Nebo spát v autech a to se nám nechce. Nebo je nechat napospas a přejít na druhý břeh do kempu. Zkouším poslední možnost – ve stánku se ptám po šéfovi. Místní boss sedí zrovna vedle, kecá s kamarádem a popíjí kafe. Ptám se, jestli bychom tu mohli ve stanu jednu noc přespat. „Može, nema problema“ (můžete, bez problémů, fráze podobná jako je naše „v pohodě“). Jen máme jít na tu druhou louku dál od řeky a nedělat vatru (oheň). Tak děkuji a po prohlídce placu nastává další diskuse. Kvalitářka výpravy V. místo neschvaluje a to kvůli jeho počůranosti, možnosti výskytu užovek a jistotě výskytu komárů. Tak ještě jednou děkuji a ptám se na možnost spaní v kempu. Tam tento boss nešéfuje, máme si tam zajít a dohodnout se. Přecházíme po lávce pod vodopády a jdeme to okouknout. Loučka je výš nad řekou, vypadá pěkně, lidé tam táboří, ale šéf nikde žádný. Tak jdeme k autům pro věci, děláme takovou menší karavanu a všechno potřebné k nocování najednou přenášíme na druhý břeh. Stavíme stany, zabydlujeme se a ani nevaříme. Dáváme si jen něco studeného a Sarajevsko pivko z plechovky. Gin-tonic totiž dneska J. v polních podmínkách vynechává. Jdeme na večerní focení. „Támhle je asi jaderný výbuch“ ukazuje J. na horizont, kde se skutečně zvětšuje podivná oranžová záře. S J. by nás to na této výpravě ani nepřekvapilo, ale ukazuje se, že jen pozorujeme východ měsíce. Je asi v úplňku a pěkně fofruje. Vychází za siluetou dálničního mostu a jen co vyleze celý, hned se z boku schovává za jeden z pilířů. Vracíme se do kempu, kde je dohromady tak deset stanů a karavanů. Komáři tu kupodivu nejsou a hukot vodopádů nás rychle uspává. Ráno je silná rosa, tak balíme namokro, večer bude dost času všechno usušit. Teče víc vody než večer, hladina je vzpěněná a stánky jsou ještě zavřené. Po ranní hygieně a denním focení se ukazuje, že přes krásu a jedinečnost místa tu vlastně není co dělat. Tak odnášíme věci do aut a odjíždíme. Divoké pseudoparkoviště je poloprázdné, aspoň se můžeme otočit a nemusíme po té mizerné cestě couvat.

036: 35 Vodopády Kravica, noční snímek. 037: 36 A ranní snímek s troškou mlžného oparu.

Opatrně stoupáme po rozbité úzké betonce zpátky k mostu přes dálnici a bez úhony se dostáváme na asfaltku. Vyrážíme směr HR, na prohlídku Šibeniku a po obědě na trajekt. Přesun bude rychlý, skoro celý po dálnici. Nenajíždíme na ni hned, jedeme o něco delší variantou, protože je zde na mapě zakreslená nekropole. Je bez bližšího označení a je to poslední šance na stećky, aspoň v to doufám. Za chvilku jsme tam, zastavujeme u kraje silnice a jdeme se kouknout. Stećci!!! Konečně, dočkal jsem se! V. zastávku vůbec neoceňuje, ale kulturní referentka P. mne chválí za výborný dílčí cíl a toho si vážím. Pofotíme a jedeme, nájezd na dálnici je po pár stech metrech.

038: 37 Nekropole se stećky poblíž nájezdu na dálnici. Je časné ráno, slunce je nízko a stíny dlouhé. 039: 38 Nišani jsou v Mostaru k vidění na mnoha místech.

Asi po dvou kilometrech dosahujeme hranice do HR, najeto 1210 km. „Jen, aby nás nechtěli prohlížet“, obává se V. „Určitě ne“, uklidňuji ji. „Podívej, zrovna tam někoho šacují, koukni, kdo to je“, říkám. „Srbové“, odpovídá mi. „No tak to jsme v pohodě, ty si vychutnají a my pojedeme, to je jasné. “ V. na to, že takoví přeci Chorvati nejsou, tak jí přitakávám, že je to jistě jen náhoda, že na kontrolu vyhmátli zrovna Srby. Asi taková, jako když jsme jednou v devadesátých letech jeli s Warťákem přes Rakousko a na mobilní technickou kontrolu, kterou na Hatích kvůli českým vrakům zřídili, si vybrali právě nás. Před námi nový Mercedes, za námi krásná Mazda a oni si náhodou vyberou zrovna našeho žlutého miláčka z NDR… Mimochodem, rakouský pan technický inspektor nedokázal ani zařadit zpátečku, řadil jsem mu ji skrz okénko. Zpět k té hranici. Před námi čekají jen dvě auta, Srby pořád šacují. Následuje zběžná kontrola pasů, jak jsem čekal, a jedeme, druhá posádka taky. Kousek za hranicí dosahujeme našeho automobilového jižního rekordu, jsme nepatrně jižněji než Hvar.  

Pokračování příště ...

Komentáře

V diskuzi ještě není žádný komentář - buďte první!

Otevřít diskuzi

Související články

Vzpomínka na léto – nejen o skútrech v Bosně a Hercegovině 2019 - část 2.

Vzpomínka na léto – nejen o skútrech v Bosně a Hercegovině 2019 - část 2.

Reportáže a cestopisy

7.12.2019

ing. Miroslav Šmejkal

0

Dovolenou zpravidla plánujeme dost pozdě, když ne úplně na poslední chvíli. Letošní dovolená byla z tohoto pohledu výjimkou, ke které dochází maximálně jednou za deset let. Je to úplně neuvěřitelné, ale cíl jsme si naplánovali víc než rok dopředu.... Tak přesně takhle začínal článek nazvaný...

Více

Vzpomínka na léto - o skútrech na Sardinii 2018

Vzpomínka na léto - o skútrech na Sardinii 2018

Reportáže a cestopisy

8.4.2019

Ing. Miroslav Šmejkal

1

Minulý rok jsem po úspěšné letní dovolené na Hvaru uvažoval o dalším chorvatském ostrově – Pagu. Já mám to Chorvatsko, tenkrát ještě Jugoslávii, tak nějak od dětství v krvi. Jenže se ukázalo, že je všechno jinak. Přítelkyně prohlásila, že cestu autem bude trpět maximálně jednou za dva roky,...

Více

Za vůní hor, moře a borovic - aneb hurá do Chorvatska

Za vůní hor, moře a borovic - aneb hurá do Chorvatska

Reportáže a cestopisy

26.7.2018

Karel

8

Minulý rok se mi nic psát nechtělo a zřejmě bych ani letos o cestě k moři, kterou jsem minulý rok absolvoval, nic nenapsal. Ale jelikož mi při nedávným úklidu spadlo na hlavu několik papírů s pár údaji o naší cestě k Jadranu, překonal jsem lenost a řekl si, že přece jen něco vytvořím. Takže moje...

Více

Vzpomínka na zimu 2018 - tip na lyžování a zajímavost pro skútříkáře

Vzpomínka na zimu 2018 - tip na lyžování a zajímavost pro skútříkáře

Reportáže a cestopisy

22.6.2018

Miroslav Šmejkal

3

Na přelomu ledna a února jsme se vydali na lyžovačku do italských Alp, do části zvané Dolomity. Rozhodli jsme se zopakovat akci, do které nás před dvěma roky uvrtal můj kamarád, slibujíc nejen pěkné lyžování, ale i dvě překvapení po cestě. Nejsem zrovna sportovní typ a skalní lyžař už vůbec ne,...

Více

Vzpomínka na léto - o skútrech na Hvaru 2017

Vzpomínka na léto - o skútrech na Hvaru 2017

Reportáže a cestopisy

24.10.2017

ing. Miroslav Šmejka

2

Čas od času nám do redakce přijde nějaký článek od vás, našich čtenářů. Jedním z těch, kteří přispívají pravidelně, je pan Ing. Miroslav Šmejkal, který nám poslal osmistránkový cestopis! Ten s velkým poděkováním uveřejňujeme v nezměněné podobě a panu Šmejkalovi od nás putuje dárkový balíček :-)...

Více

Bleskovky

Seat představil prototyp E-Scootru

9.12.2019

Seat představil prototyp E-ScootruV polovině listopodu jsme Vám přinesli bleskovou zprávu o tom, že automobilka Seat se rozhodla vstoupit do světa jedné stopy. Po své elektrokoloběžce, tak byl představen prototyp...

Více

Seat vstupuje do světa skútrů

11.11.2019

Seat vstupuje do světa skútrůPřekvapivou novinku zveřejnila automobilka Seat. Ještě letos představí prototyp elektroskútru, který by se už příštím roce mohl dostat do sériové výroby! Veškeré informace jsou...

Více

Motor show Tokio 2019 v podání Yamahy

1.11.2019

Motor show Tokio 2019 v podání YamahyYamaha představila na Tokijském autosalonu trojici elektroskútrů. Zatímco dvojice skútrů s označením Concept E01 a E02 to má k finální výrobě přeci jen jěště daleko, Yamaha E-Vino...

Více

Společné tiskové prohlášení motocyklové sekce SDA a Veletrhů Brno a.s. ke konání Motosalonu v...

28.3.2019

Společné tiskové prohlášení motocyklové sekce SDA a Veletrhů Brno a.s. ke konání Motosalonu v příštích letechVýstava motocyklů a motorkářského příslušenství Motosalon se bude konat i v dalších pěti letech střídavě v Brně a Praze. Na tomto se dohodli dnes zástupci motocyklové sekce Svazu...

Více

Honda slaví nejlepší prodejní výsledek v historii českého motocyklismu!

26.3.2019

Honda slaví nejlepší prodejní výsledek v historii českého motocyklismu!Společnost Honda Motor Europe Ltd., Czech Republic Branch dosáhla v roce 2018 za časové období od 1.1.2018 do 31.12.2018 nejúspěšnějšího prodejního výsledku a poprvé vhistorii...

Více

Starší bleskovky

Podcasty

Jindra Belšan o velkém Rusku

24.10.2019

Jindra Belšan je pamětník. To jako, že toho hodně viděl, hodně zažil a má tedy o čem vyprávět. Dnes jsme se zaměřili hlavně na jeho cesty do Ruska.

Více

Balkánské šotoliny (Kodo120)

3.12.2018

Hurá na Balkán na šotoliny. Po tom, co začal Pertla systematicky mapovat Evropské šotoliny, musí být každému jasné, že Balkán je pro většinu z nás v tomto duchu stále ještě...

Více

1000 zatáček s Kamilem Holánem (Kodo119)

21.8.2018

Isle of Man, Hořice, road racing, lety, pády, ale hlavně obrovská radost a nadšení. Kamil Holán po třech letech opět hostem Kolama dolu www.1000zkh.cz

Více

Starší podcasty

Kalendář akcí

Po

Út

St

Čt

So

Ne

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.

26.

27.

28.

29.

30.

31.

Nebyly nalezeny žádné nadcházející události

Přidat novou akci

Partneři

CAFE-RACER.cz
TIPMOTO.cz
ZIVEFIRMY.cz
PARTSDEPOT.cz
KOLAMADOLU.cz