Červené porfyrové skály u Arbataxu v podání pro skútříkáře. Info pro geology: Nachází se tu i další vyvřeliny – hlubinná žula a výlevný čedič přímo vedle sebe.

Vzpomínka na léto - o skútrech na Sardinii 2018

8.4.2019

Ing. Miroslav Šmejkal

Minulý rok jsem po úspěšné letní dovolené na Hvaru uvažoval o dalším chorvatském ostrově – Pagu. Já mám to Chorvatsko, tenkrát ještě Jugoslávii, tak nějak od dětství v krvi. Jenže se ukázalo, že je všechno jinak. Přítelkyně prohlásila, že cestu autem bude trpět maximálně jednou za dva roky, jinými slovy, že letos někam poletíme (to aby si někdo nemyslel, že třeba pojedeme na skútru). Tak jsem výběru a plánování dovolené nechal volný průběh, že to nějak dopadne. Netrvalo dlouho a přítelkyně hlásila, že je možnost koupit levně letenky do Alghera na Sardinni. Byla to skutečně cena, která se neodmítá, a tak jsme během jednoho večera koupili dopravu a zarezervovali na Bookingu i ubytování. Vybrali jsme si malý apartmán v městečku Cala Gonone, zhruba v polovině východního pobřeží, v zálivu Gulfo di Orosei. Na západní straně ostrova je více zeleno, vítr sem přináší častější srážky, ale moře je tu tím pádem často neklidné víc, než se pro naše aktivity hodí. Východní pobřeží je znatelně vyprahlejší, ale uvádí se, že je hezčí. Je zde několik vyhlášených pláží, nejvěhlasnější asi Cala Luna dostupná jen lodí. Bylo rozhodnuto.

Alghero leží ne severozápadním cípu ostrova, takže bylo potřeba zařídit i pronájem auta k přejezdu ostrova a pro výlety, na jednom místě jsme setrvávat nechtěli. To jsme udělali ještě téhož večera, autopůjčoven je na velkých ostrovech několik a jejich služby jsou v podstatě stejné. Tak jsme vybírali podle ceny a zvítězila společnost GreenMotion. Půjčení auta není zrovna zadarmo a kvůli nižší ceně jsme zvolili kategorii „Toyota AYGO/Fiat 600 or similar“. Se čtyřmi batůžky a jedním větším zavazadlem se tam musíme vejít.

 Před samotným výletem se hodí trochu opakování ze zeměpisu: Sardinie je se svými více než 24 000 km2 po Sicílii druhý největší italský i středomořský ostrov. Na severu je oddělena 12 km širokým Bonifáckým průlivem od francouzské Korsiky, na východě ji omývá Tyrhénské moře, na jihu Středozemní moře a na západní straně moře Sardinské. Je kopcovitá jako skoro všechny středomořské ostrovy a nejvyšší vrchol Punta La Marmora vysoký 1 834 m se nachází malinko východně od jejího středu. Převažuje zde krasový charakter krajiny, ale jsou zde i známky vulkanické činnosti. Díky vápencovým skalám je na Sardinii nespočet malých jeskyní, i nějaké větší. Co se týče dostupnosti, jezdí se sem zpravidla trajekty na severní pobřeží a to z Itálie nebo z Korsiky. Mezinárodních letišť je na ostrově několik, takže s dopravou problém není.

Všechno je zařízené, v mailu máme asi dvacet různých notifikací, informací, dokumentů a dalších nabídek a postupně přicházejí další. Zbývá se jen těšit a ještě doladit drobnost: Odlet do Alghera je z Berlína, tak se tam musíme nějak dostat. Buď autem a na týden si tam zaplatit parkování, to mi jako dobrý nápad nepřijde. Tak vlak, ale ČD nevědí, co chtít za jízdenky. Nakonec přítelkyně nachází letenky od EasyJet za necelé čtyři stovky za osobu a je rozhodnuto. Zároveň zvažuje, že si asi otevře cestovatelskou agenturu, což bych jí přál, protože ji to hledání baví a je vysloveně ve svém živlu. Já se mám!

 017: Na Sardinii to skútry žije. Jezdit už asi nebude, ale slouží dál. 018: Nebýt skútru ani bych o tu paní okem nezavadil ;-). Je to reklamní poutač u jednoho z místních obchodů

Blíží se den odjezdu, balíme opravdu minimalisticky, zaplacené máme jedno zavazadlo do 23 kg. S hmotností snad nebude problém, ale syn má freedivingové ploutve, které jsou dlouhé 90 cm. Tím pádem máme možnost výběru mezi sedmdesátilitrovým kletrem a lodním vakem. Vak vítězí a postupně do něj naskládáme vše, co budeme potřebovat. K tomu má každý svůj batůžek jako kabinové zavazadlo. Rozměry 45x55x25 cm nebo nějak tak, váha neomezená.

Vstáváme ráno těsně po třetí, vlak do Prahy nám jede ve 3:50. Počítáme s nějakou rezervou, jeden nikdy neví a letadla nečekají. Přestup na bus ČD „AirportExpres“ na letiště je v pohodě, jen je potřeba mít jízdenku vytištěnou, unikátní kód zaslaný při nákupu do SMS nestačí. Kdo to neví, zaplatí podruhé. My máme smluv, jízdenek, letenek, map a tištěných informací celé desky, takže Českým dráhám podruhé vydělat nedáváme. Zatím není žádný problém, ale vystresovaný jsem pořádně a přítelkyně mně uklidňuje a má ze mě legraci.

Na letišti je časně ráno jako po vymření, žádné tlačenice. Jdeme odbavit zavazadlo a jsme u přepážky sami. První zádrhel. Zavazadlo má přes 24 kg. Doma jsme ho vážili na rybářském mincíři. Buď nebyl přesný nebo byla na Ruzyni zrovna porucha gravitačního pole. „Tak si to nějak přebalte,“ říká s úsměvem slečna na check-inu. Pouštíme se do debaty, že lahev vody si kluci vyndají až v Algheru a jestli se může vzít konzerva do palubního zavazadla. Přítelkyně tvrdí, že ano, já myslím, že je to zbraň rozhodně účinnější než pilníček na nehty. „Nebo vyndám ta vajíčka od mamky.“ (Jí zásadně domácí, od českých slepic a palačinky na dovolené prostě nemůžeme vynechat.) Já zas myslím, že vajíčka jsou tekutina, která do kabinového zavazadla taky nesmí. Tím jsme slečnu chcek-inku odrovnali, raději říká, ať to tam nechám, píše na zavazadlo 23 kg a zbavuje se nás. Odbaveno, jdeme. Snad kvůli nadváze letadlo nespadne. Přerovnáme to nějak v Berlíně, něco vymyslíme. Letíme a za chvíli přistáváme.

Na přestup není moc času. Naštěstí přilétáme včas a zavazadla dostáváme ihned, takže je chvilka i na zjištění, kde je autobusová zastávka pro cestu zpět. To pojedeme vlakem a času nebude nazbyt. Dáváme si sváču a hledám v takové té pánské kabelce – mošničce kapesníčky. Jenže nahmatávám kapesní nůž. To je průšvih, já s ním byl v letadle, normálně jsem ho tam propašoval. Nosím ho jako nouzovku celoročně s sebou a ani jsem na něj nepomyslel. Normální nůž, multifunkční kleštičky, štípátko na nehty i jiné zabijácké věci samozřejmě dávám do zavazadla, ale tohle mi uniklo. Zavazadlo už je odbavené. No, přeci ho nezahodím. Je památeční, mám ho od táty, dostal ho jako reklamní předmět od firmy Sandt-Hydraulik hodně dávno v Brně na veletrhu. Takže pokus, buď ho propašuji znovu nebo o něj po nějakých 40 letech takhle debilně přijdu.

Ve frontě stojíme za nějakými asi Araby. Mají několik dětí, kočárky, mraky zavazadel, jsou hluční a dělají zmatek. „Gutntág“, hezky zdravím, dbám pokynů přísné německé securitykontrolorky, vykládám věci na pás a v duchu si chystám, jak se z toho německy vykecat. Terorista nejsem, tak snad mě ti Němci nezavřou na moc dlouho… Prošlo mi to. V pohodě procházím i německou kontrolou. Nevím, jestli třeba nějak neslevili z požadavků. Faktem je, že tímto nožíčkem bych mohl leda tak letušce násilím opilovat nehty. Zas na druhou stranu na Ruzyni si mne vylosovali na nějakou důkladnější prohlídku, dělali mi stěry z rukou a břicha na dusíkaté sloučeniny a šacovali mě i manuálně. Nebyl jsem na to připravený. Příště si řeknu, že chci prošacovat od slečny, která stála vedle, a ne od toho pána.

Start z Tegelu ze stejného terminálu, letíme nad Švýcarskem a Korsikou a kolem jedné hodiny přistáváme. Zavazadla dostáváme zase hned, dovolená začíná. Letišťátko je malé, aspoň se s tím pytlem nemusíme daleko vléct. Jdeme najít stánek GreenMotionu a vyzvednout auto. Pár formalit a vyplnit formulář na PC. PC vytuhlo, takže na vedlejším znovu od začátku. Itálie… Slečně z půjčovny se nedaří vnutit nám nějaké pojištění nad rámec základního. Tváří se, že jsme úplně zvrácení, když to nechceme, a nabízí, že nám nebude počítat poplatek za druhého řidiče, když tu pojistku zaplatíme. Tak jsme vyměkli, zaplatili, slečna byla spokojená a skamarádili jsme se. Nebylo AYGO, ale Citroën C3 Aircross v naftě. Bez příplatku, malá auta došla. Fajn, jen nejsem zvyklý jezdit dieselem, ale snad to půjde. Mimo papíru se smlouvou dostáváme jen klíčky s přívěskem půjčovny, doklady žádné. A informaci, že parkuje na čísle 55 nebo 56 za boxem Hertzu. Grazie, arrivederci!

 019: 3 Nehostinné západní pobřeží Sardinie 020: Pobřežní pevnost nedaleko obce Fertilia

Parkoviště je pomalu stejně velké jako letiště. Za chvíli se nám daří najít Hertze i ta čísla, ale auto nikde. Ukradli nám auto, ani jsme ho neviděli. Ještě, že máme to pojištění. To to pěkně začíná! Prostě Itálie… Jdeme zpět na letiště do stánku. Tuším, že bude zavřený nebo přemalovaný na jinou firmu, ale přítelkyně mne uklidňuje, že to bude ok. A opravdu. Slečna jde s námi, na úplně jiné parkoviště, kde Citroušek stojí a voní novotou. Má najeto 3200 km a musíme ho vrátit taky jako nový. Nakládáme, nasedáme, klimatizujeme a jedeme se někam vykoupat. „Dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy.“ Co je? Jsme na úzké silnici v zatáčkách, nemám čas řešit, co se děje a zastavit se tu nedá. Musíme jet dál. „Dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy.“ Za chvíli zase a vidím, že problikla nějaké červená kontrolka. Snad jsme to nerozbili už po deseti kilometrech! Aha, asistent jízdy v jízdním pruhu. Nechci se s tím palubním systémem učit, navíc je v italštině, tak ani nehledám, kde to deaktivovat.

         Po prvním koupání pod starou pevností vyrážíme necelých 60 km na jih. Prosadil jsem, že nepojedeme nejkratší cestou šikmo přes ostrov, ale že si prohlédneme kousek západního pobřeží. Je opravdu pěkné a je tu taky pěkné vlnobití. Dojíždíme do městečka Bosa. Je hezké, starodávné, a rozkládá se u ústí řeky Temo. Chceme si tu dát kafe, jenže míjíme asi jediné volné místo na zaparkování a tak už musíme projet přímo centrem, asi dva metry širokou uličkou pod malinkými balkonky starých domů. Dáváme přednost policejnímu autu a to je chyba. Policisté kdekoho zdraví a kynou mu a jedou pomaleji než krokem. Kafe v Bose vzdáváme, proplétáme se systémem jednosměrek a vyjíždíme z města. Přejíždíme ostrov kolmo, jedeme na východ, dalším dílčím cílem je Dorgali.  „Dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy.“ Jo, Citroušku, já si do té zatáčky trochu nadjet musím, tak počítej s tím, že tenhle týden si ještě zapípáš. Naštěstí nepípá v nízké rychlosti a při předjíždění. Teda ne, že by tu zrovna moc předjíždět šlo. Jedině na dálnici a tam jde použít i pětku, jinak je to na čtyřku maximálně.

Zastavujeme na benzínce, protáhnout se a dát si to kafčo a zmrzlinu. „Ty-dy-dá, ty-dy-dá.“ Co zas? Jo, otevřel jsem dveře, ale klíčky si vezmu, až se odpásám a uložím si telefon. „Ty-dy-dá, ty-dy-dá.“ Vydrž, sakra! Vybrali jsme zrovna pumpu, kde neakceptují karty. Platíme hotově, je potřeba s tím počítat. Tady se trochu zastavil čas. Děláme pár fotek a jedeme dál, připozdívá se.

 021: Barevné domky města Bosa nad řekou Temo. 022: Půjčený Citroen C3 Aircross  u pumpy Q8 v pustině sardinského vnitrozemí.

Blíží se Dorgali i hodina, kdy tam máme sraz s paní domácí. Jé, Eurospin. Tak sem si časem zajedeme na nákup, to se hodí. Orientujeme se, nacházíme správnou ulici, ale pension najít nedokážeme. Telefonujeme a dozvídáme se, že už čeká v Cala Gonone. Stačilo poslat esemesku a nemuseli jsme se tu zbytečně zdržovat hledáním. Oni na všechno tak nějak kašlou, Itálie je jiná…

         Z Dorgali do Cala Gonone je to jen 10 km, ale od tunelu pod sedlem mezi horami Monte Tului (917 m) a Monte Bardia (881 m) se sjíždí sedmi serpentinami, které překonávají přes 500 m výškového rozdílu. Polykači Kinedrylu by si měli připravit dvojité balení a Citroušek by měl být rád, že se tam jezdí pomalu, protože jinak by se upípal k smrti. Místo našeho týdenního bydliště trefujeme na první pokus, i správný směr v nezbytné jednosměrce. Paní Francesca nás má čekat, ale není tu, tak ji musíme shánět. Fakt na to ti Italové pečou. Vykládáme věci, jdeme se projít na promenádu nad mořem a dáváme si něco dobrého na oslavu úspěšného dosažení cíle. Skútry se to tu jen hemží, snad se mi povede vyfotit něco zajímavého.

Další den stejně jako ostatní vyrážíme na koupací výlety, na severní i jižní stranu. Z těch bližších to jsou polodenní výlety na nejbližší pláže, nejčastěji na Cala Fuili. Ta je směrem na jih a líbila se nám nejvíc. Tím, jak je malá, sevřená mezi skalami a také kvůli jeskyním v úrovni vodní hladiny, ke kterým se z ní dá snadno doplavat. I přes množství lidí je tu nádherně čisto, neválí se tu jediný odpadek, ani vajgl, a v moři také ne. Je to až neuvěřitelné. Ráno nevyjíždíme nijak brzy. Je to trochu škoda a taky je pak i problém s parkováním, parkoviště nejsou nafukovací. Ale co, jsme na dovolené. Průběžně plánujeme, co všechno chceme za ten týden stihnout. Z větších akcí je to výlet do jeskyně, výlet do Arbataxu na jihu k vyhlášeným červeným skalám, a chceme si půjčit loď a objet si nějaké pláže, taky na jih od Cala Gonone. Jedno odpoledne se vydáváme na sever, druhou a poslední možností, jak po silnici opustit naše městečko. Proplétáme se centrem a vyjíždíme úzkou silničkou stoupající k horám. Na cestu po úbočí přímo nad mořem je zákaz vjezdu, tak zajíždíme kousek do vnitrozemí a zase strmě stoupáme. Až do nějakých 370 metrů, než se silnička přehoupne přes sedlo a začne klesat. Je tak úzká, že vůbec není vidět do serpentin, a tak raději troubíme. Najednou se proti nám objevuje stádo koz, které následuje svého pasáčka jedoucího v pickupu naloženém senem. Jdou spořádaně a evidentně jsou na provoz zvyklé. Když zastavujeme, v klidu nás obchází a pokračují ve své cestě. Za chvíli najíždíme na širší silnici, kde se již dvě auta vyhnou skoro bez problémů, a blížíme se k pobřeží. V pozdním odpoledni je místa na parkování dost a tak zajíždíme blízko k pláži. Je to tu zase jiné, písek a černé sopečné kamení. V moři není ani mušlička, ježovku aby člověk pohledal, sumýši, taková ta mořská jelita, kterých je v Chorvatsku plno, tu také nejsou. Mám neblahé tušení, že si to Italové všechno vylovili a snědli. Ale máme úspěch, tento večer vidíme v díře pod skalním převisem chobotnici a chvíli potom ve skalní puklině murénu. Krásnou, žlutě mřížkovanou a nechává se chvíli fotit, než zmizí mezi velkými balvany. To byl pěkný závěr dnešního potápění. Při návratu na pláž ještě pošťuchujeme malinkého platýse a nakonec na metrové hloubce vidíme další chobotnici. Jen tak se tam producírovala a asi na písku hledala po koupajících se lidech něco dobrého k snědku. Zatím nejlepší potápění.

 023: Skútry parkující na silnici nad útesem u pláže Cala Fuili. 024: Pláž Cala Fuili focená z parkoviště na útesu. Bohužel je tam tak o 50 lidí víc, než bych si přál. Sezona je v plném proudu, co naplat.

Cestou zpět jedeme přes Dorgali a zastavujeme se v Eurospinu na nákup. Prodejna je menší než na Brenneru, ale sortiment mají stejný a tak nakupujeme všechno, co potřebujeme. Mají i vyzkoušený sicilský Syrah, ale bereme místní víno Nero d´Avola. Je vynikající. Pro zajímavost koukám i na regál s pivem a nestačím se divit. Z regálu na mne kouká Birra Czech, náš Platan. Místní sardinské pivo také ochutnáváme, ale naše je lepší. Jistě je to i věc zvyku a očekávání. Ale proč pít pivovarskou břečku (tak pivo pojmenoval pan spisovatel Vančura, to ne já), když je místní víno vynikající. Vyzrálé, tmavé a voňavé.

 025: Vybraný regál s naším Platánekem. Zákazníka si na Sardini  snadno najde. Foceno v diskontu Eurospin v Dorgali. 026: Jak stupidní a dětinská slovní hříčka! To pivo se pít se dá, ale poctivě chmelený ležák s pořádným řízem nečekejte. Je takové lehoučké.

Třetí den procházíme Cala Gonone, hledáme nějakou pěknou restauraci a také se poptáváme po lodi k pronajmutí. Cena je dost vysoká, jedna nabídka 170 € + benzín, druhá dokonce 190 €. Zatím vyčkáváme a vzpomínáme si na nabídku od paní domácí, že někde dostaneme 10 % slevu. Jen, aby to nebyla sleva z 250 €, říkám si. Přesně to by byl český obchodní model. Procházíme město, prolézáme nějaké krámky, kupujeme pohledy. Nutná zmrzlina a výborné italské espresso. Skútrů tu jezdí o něco víc než motorek, parkují, kam oko pohlédne. Někdy i způsobem, který by našinec nevymyslel, ale tady se to neřeší. Fotím a uvědomuji si, že v motorkářském vidím tak jednoho z deseti. Přilby nosí všichni, není to jako v Černé Hoře, ale jinak to zpravidla jistí jen kraťasy a tričko nebo mikina. Prostě se jezdí „na Itala“, jak se říká i u nás.

 027: Vymyslet takové místo na parkování, to dá práci. 028: Zdá se, že to proškrtnuté místo na silnici znamená trvalou rezervaci pro majitele skútru.

029: Čára na silnici není zeď. Ve výhledu do křižovatky nebrání, tak co… 030: Rudý koutek – proč si nezaparkovat rovnou na zápraží? Parkování na chodníku je běžné a toleruje se.

Čtvrtý den pobytu vyrážíme na celodenní výlet, na jih, do Arbataxu. Na mapě ho hledejte poblíž většího Tortoli. Začínáme výjezdem serpentin k tunelu a za ním na téčku nejedeme doprava do Dorgali, ale doleva a stále stoupáme. U toho dieselu je to skoro pořád na trojku. Přítelkyně zapíná na telefonu aplikaci Polaris Navigation a ta říká, že jsme se dostali až 900 m nad moře. Silnice je moc pěkná, kroutí se v krajině a nabízí parádní výhledy přes údolí do vnitrozemí. Před horským městečkem Baunei ji kryje několik galerií. Prý je to nejhezčí silnice na Sardinii a docela tomu věřím. Chtěl jsem udělat nějaké fotky, ale předešli mne, už je to moc profláknuté. Točil se tu James Bond, takže si pusťte Quantum of Solace, odehrává se tam jedna z automobilových honiček. Za Baunei odbočujeme k moři na koupací zastávku poblíž hory Pedra Longa (128 m). K několika parkovištím vedou zase serpentiny, všude kvetou oleandry a moře je neuvěřitelně průzračné.

 031: Focení při odpočinku na šutrovém plácku pod cedry.  Je to nedaleko galerií, kde se točila scéna do filmu Quantum of Solace. 032: Výhled do vnitrozemí ostrova z výšky cca 800 m. n. m.

Je dávno po poledni, když pokračujeme dál. Chceme si dát nějaký mořský oběd, ale v Arbataxu se nám nedaří najít otevřenou restauraci a tak nás zachraňuje hotel, kde prodávají aspoň nějaké rychlé občerstvení. Jen panini, bruscheta a salát. Bohužel jsme se trefili do siesty. Naše chyba, i s tím je potřeba počítat. Ptáme se na červené skály, dojíždíme k nim a fotíme. Ve městě do vody nelezeme, jdeme se ochladit do auta a vracíme se s tím, že se vykoupeme zase někde cestou. V podstatě není jiná možnost než u Santa Maria Navarrese, kam po chvíli zajíždíme. V moři jsou tu obrovské balvany, zase je to jiné. Připozdívá se, čeká nás pořádný kus cesty horami a tak po krátkém koupání zase jedeme.

 033: Červené porfyrové skály u Arbataxu v podání pro skútříkáře. Info pro geology: Nachází se tu i další vyvřeliny – hlubinná žula a výlevný čedič přímo vedle sebe. 034: Jezdí se opravdu odmala, snímek je také z Arbataxu. Ulice bývají často dlážděny velkými žulovými dlaždicemi, využívá se místní materiál.

Zastavujeme se v Baunei na kafe a zmrzlinu. Při hledání toho nejlepšího posezení procházíme prakticky celou historickou částí městečka na strmém úbočí kopce. Jeho staré uličky jsou malebné, ale na hlavní silnici působí jako úzké hrdlo. Potkali jsme se tam s autobusem, to bylo zajímavé. Řidiči jezdí naštěstí ohleduplně a vždy vymyslí, jak to udělat, aby všichni projeli. Couvá se a uhýbá bez ohledu na to, kdo je zrovna na hlavní a na čí straně je překážka. To platí na celém ostrově. Všechno v pohodě a s úsměvem. Vrcholem je, že přijede zásobování a na tu uzoučkou ulici, kde se dvě auta nevyhnou, vyskládá několik palet zboží. A Italové to přeci nebudou ukládat hned, je přeci dost času. Itálie je fakt jiná…

 015: Pumpa v Arbataxu - skútry jsou všudypřítomné. 016: Jedna z úzkých uliček Baunei osvětlená posledními slunečními paprsky dne.

Za chůze dojídáme tu nejlepší oříškovou zmrzlinu a divím se, že všechny sardinské veverky dávno nevyplenily místní gelaterii. Kafe si dáváme ve venkovním posezení vedle hlavní silnice, s dalekým výhledem do údolí. Slunce zapadá, stmívá se a v údolí se rozsvěcí první světla. Poslední snímek a jedeme, ještě nás čeká o dost víc než půlka cesty.

 013: Takhle vypadá Baunei z dálky, rozkládá se pod horským hřebenem na straně odvrácené od moře. 014: Náměstíčko v Baunei s uvedenou nadmořskou výškou, zase se žulovým dlážděním.

Hledáme pramen horské vody, který jsme ráno viděli u silnice. Řídí přítelkyně a pomalá jízda se nám vyplácí, protože jednou zastavujeme kvůli stádu ovcí těsně u silnice a podruhé nám přebíhají dvě selata divokých prasat kousek před autem. Tak to máme i se sardinským safari a za tmy jedeme opravdu opatrně. Pramen nacházíme, pijeme a nabíráme si vodu. V protisměru zastavuje auto, někdo vystupuje a jde rovnou k nám. Je to Fiat 500, řečený „cinquecento“, tak snad pán není mafián a nejde nás sejmout. Je to příjemný chlapík a mluví skvěle anglicky. Skvěle – to znamená, že mluví tak jednoduše a pomalu, že i já rozumím a zapojuji se do hovoru. Upozorňuje nás, že na silnici potkáme krávy, ať si dáme pozor. A ptá se nás, odkud jsme, jestli jsme byli na výletě, jak se nám na Sardinii líbí, kde spíme, jestli jsme tu poprvé… Prostě si povídáme a já mu chválím Fiátka. Říkám mu, že táta měl taky pětistovku, v roce 1965. On si ho prý pořídil roku 1977 a vyprávěl mi o problémech se servisem zde na ostrově. Loučíme se a jedeme dál. Krávy tam opravdu potkáváme, tak pokračujeme ještě pomalejším tempem v očekávání, jaké zvíře nás překvapí teď.

Problikáváme nočního protijedoucího, také chceme upozornit na ty rohaté bestie. Starší francouzský pár zastavuje a stahují okénko. „Do you speak English?“, ptáme se. „No.“ Tak jsme domluvili, tohle byl hodně krátký rozhovor. Informaci přeci jen předáváme, i pomocí posunků. Děkovali, ale jestli rozuměli, nevím. Pozdě za tmy dojíždíme k apartmánu. Na jeden den je zážitků až dost.

Další den musíme rozseknout tu loď. Mladý kluk z doporučené kanceláře nám říká, že cena je 140 €, ale od pondělí se zdražuje. Ptáme se na možnost uplatnění slevového voucheru. Bez problémů, tak rezervujeme plavbu na neděli, přeci nebudeme čekat na zdražení. Nevím, jestli to nebyl jen tah, jak uspíšit nákup, ale to je jedno. Platíme dvacku zálohu a jsme domluveni. Z přístavu se vracíme městečkem, které už docela známe, a jedeme navštívit jeskyni Grotta di Ispinigoli.

 Je to součást největšího jeskynního systému na ostrově. Není k ní daleko, nachází se poblíž Dorgali a jedeme zkratkou, zase tou uzoučkou silnicí na sever, co tam byly ty kozy s pasáčkem v pickupu. Odbočujeme na širší silnici, odbočky jsme si všimnuli už předtím. Na jeskyni jsou poutače a ukazatele. „Dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy.“ Jo, Citroušku, já vím, že už jsou tu zase dva jízdní pruhy a středová čára. Ale šířka chybí, víš? Parkujeme, kupujeme vstupenky a dobíháme konec výpravy před námi, nechce se nám v tom vedru hodinu čekat na další prohlídku. Nemaje na sebe nic s dlouhým rukávem, beru si s sebou druhé tričko, že se v tom podzemním prostoru bude hodit. Teplota v podzemí je v našich jeskyních někde kolem 7 až 10 stupňů, nerad bych nastydl a zkazil si dovolenou. Nakonec se ukazuje, že druhé tričko je dobrý nápad. Mohu si s ním ovívat obličej, protože teplota je tu jen o trochu nižší než venku a vzduch se nehne. Jeskyně je úplně vyschlá, krápníky jsou matné, jakoby zaprášené a bez života. Vypadá to smutně. Dozvídáme se, že když na podzim přijde deštivé období, prosakuje do jeskyně hodně vody, krasové útvary rostou a z jeskyně vytéká několik „řek“. Naše Punkva to jistě nebude, ale říkají tomu tak. Jeskynní dóm je vysoký 60 metrů a v něm stojí stalagmit s úctyhodnou výškou 38 metrů, je nejvyšší v Evropě. V jeskyni se nesmí fotit, ale na Internetu fotky jsou, tak koho to zajímá, může hledat. Z celého systému je zpřístupněn vlastně jenom ten veliký dóm, přitom je tam prý 17 km chodeb, jestli jsem dobře rozuměl. Schází se po visutých schodech až na dno a pak je to zase potřeba druhým schodištěm vyšlapat nahoru ke vstupu. Pobavila mne jedna krasová skulptura pojmenovaná „Meduse“. Opravdu dokonalá medúza, ten tvar jistě způsobila blízkost moře.

Je neděle, předposlední den pobytu a den výletu lodí. Vstáváme dřív, ať si to užijeme. V domluvených 8:30 jsme v přístavu vybaveni jídlem na celý den a petkami s vodou a ledem. Taky s sebou máme krémy na mazání proti slunci, dneska si ho užijeme. Dostáváme soupravičku čítající slunečník a chladící box s namraženými chladítky a jdeme k lodi. Je to JokerBoat 470 a se čtyřicetikoňovým  motorem vypadá moc pěkně. Místní borec nám vyváží loď z přístavu, dělá tak tříminutové školení, přesedá na jinou loď a vrací se. Tak, a jsme v tom sami. Je potřeba osahat si to, řízení reaguje v různých rychlostech různě a chce to získat grif. U nás se smí bez kapitánských zkoušek jezdit s motorem tuším do 4 kW, to je taková svižnější chůze. Tohle je jiný kafe! Jezdí se jen na jih, tak vyrážíme k nejvzdálenějšímu dovolenému bodu, což je pláž Cala Goritzé chráněná Unescem.

 011: Čtyřicet koníků dokáže pěkně uhánět. Ale toho sena, co sežerou…  012: Jeskyně u pláže Cala Luna. Bohužel tu bývá přelidněno a tak jedna návštěva stačila :-(

Cesta trvá necelou hodinu, chvíli blbneme při rychlé jízdě, ale pak si prohlížíme pobřeží, pláže a jeskyně. Do některých se dá i zaplout, ale my se máme držet 100 m od břehu. To nedodržujeme, ale nechat se obouchat vlnami o stěny jeskyně nechceme. Míjíme úžasné miliardářské jachty a dojíždíme k pláži, kde za bójkami kotvíme. Následuje koupání a šnorchlování, pak přejezd na nějaké opuštěnější místo, zase koupání a šnorchlování v úžasně čisté vodě pod vysokou skálou. Pak přistáváme u vyhlášené pláže Cala Luna, tentokrát u mola. Vykládáme věci na oběd a já odjíždím zakotvit. Plavu potom na pláž, sraz máme v jeskyni. Zas tu není ani mušlička, zato lidí mraky. Je znát, že je sem vozí na výlety loděmi z obou stran, z Cala Gonone i z Arbataxu na jihu. Je to tu moc civilizované a válí se tu odpadky, to je škoda. V jeskyních jsou do stěn vyškrábané nápisy, ani se mi tu nechce fotit. Zlaté malé zastrčené plážičky. Abych jen nehaněl, líbila se mi sladkovodní jezírka s rákosím a všudypřítomnými oleandry hned za pláží. Vlévá se sem říčka Riu Codula de Luna a tvoří zajímavou lagunu. Vedou tudy cestičky, místy zpevněné dřevem jako hatě na našich rašeliništích. Jen bych se obešel bez stánku s pitím, ten mi tu prostě nesedí. Za návštěvu Cala Luna jistě stojí, mrzelo by nás, kdybychom se sem nepodívali. Ale jednou a stačilo, pěkných míst jsou spousty.

Vyjíždíme na cestu zpět a prohlížíme si z moře naši známou Cala Fuili i další navštívené plážičky. Udělaly se docela velké vlny, tak si užíváme divočejší jízdu. Počasí nám přálo, přicestovaly nějaké mráčky a nebylo to tak úmorné jako na plném slunci. Loď máme předat do 17:30, což akorát stíháme. Máme počkat před přístavem, že si nás borec zase převezme. Čekáme dlouho a je to už trochu nudné. Nakonec se objevuje a jedeme k pumpě dotankovat. Je zde zatím nejvyšší cena benzínu, 1,88 € za litr, což se za nepřítomnosti konkurence dalo čekat. Platíme dalších 32€ a jedeme definitivně přistát.  Na stánek vracíme chladící box se slunečníkem a domáhám se dvacky zpět, záloha nebyla nevratná. Tváří se nechápavě, musím znovu vysvětlit, co že to chci. Že ji prý odečetli z ceny při platbě kartou. Tak vyndávám z peněženky lístek a ukazuji, že neodečetli. Zase se tváří nechápavě, ale nakonec ji vrací. Že prý sorry a arrivederci, přijďte zas. Tak nějak váhám, jestli to byl jen pokus přivydělat si nebo jestli fakt nejsou schopni vyúčtovat věc, kterou účtují, tipuji, tak dvacetkrát denně. Itálie je vážně jiná… Zpětně počítám: Vzali jsme něco kolem 17 litrů benzínu. Na konec cesty to bylo asi 25 km, takže jsme najeli něco přes padesát, i kdyby šedesát. No potěš, tak za 30 litrů na sto jsem ještě nejel. Ne nadarmo se u lodí spotřeba přepočítává na hodinu jízdy, ono to pak nevypadá tak strašidelně. Ale byl to dobrý výlet, stálo to za to.

Při kotvení u pláží kolem nás a dalších lodí projížděla a na pořádek dohlížela Policie, ani nevím, jaká. Po italsku, s úsměvem, jen jsme na sebe mávli. Jako další se na moři pohybuje „Guardia finanza“, něco jako naši celníci. Viděli jsme je kontrolovat norský katamarán kotvící u Cala Goritzé. Měli takovou menší, ale fakt hodně rychlou loď, se kterou se nemá smysl honit. A do třetice na moři funguje „Guardia costiera“, pobřežní stráž. Doufám, že mimo lovu migrantů mají v popisu práce i něco užitečného, třeba pátrání a pomoc plavidlům v nouzi. Tu jsme na moři neviděli, asi byla všechna jejich plavidla někde u Libye a Lampedusy. Ale v Arbataxu měli pěknou základnu ozdobenou lodními šrouby jako stylovou dekorací.

 009: Orosei. Je tu k vidění všechno možné včetně veteránů. A zase ta žulová dlažba.  010: Náměstíčko v Orosei, zase parkování na chodníku. Pěkně ve stínu pod stromem, proč ne.

Máme poslední celý den pobytu a jedeme navštívit městečko Orosei a jeho okolí. Stále ten název zaměňujeme s tyrolským Ortisei, to máme zažité víc. Nejdříve se jedeme vykoupat na písečnou pláž poblíž ústí řeky Cedrino. Je tu úplně jiný charakter krajiny, hory jsme opustili. Před Orosei projíždíme obrovským lomem na mramor. Děsně se tu práší a naskládané bílé kamenné bloky všude kolem vypadají zvláštně. Na parkovišti u pláže nacházíme zastíněné místo pod palmami, k moři je to kousek a tak nečekáme a jdeme hned do vody na průzkum nového terénu. Plaveme daleko od břehu, písečné dno tu klesá velmi pozvolna. Zjišťujeme, že je tu silný proud od jihu na sever, proti kterému se špatně prosazuje i s ploutvemi. Moře je zas úplně prázdné, tohle je prostě podvodní poušť i s dunami. Pár mušliček vidíme, ale mnohem zajímavější je podivná, asi hlubinná, modře tečkovaná ryba s obrovskými prsními ploutvemi. Škoda, že jsem si nevzal foťák. Chvíli si ji prohlížíme, než to otočí  a odplave na hloubku. Pak ještě potkáváme malého rejnoka, asi na metrové hloubce, jako tu druhou chobotnici. Nejspíš jsou ty frekventované pláže pro mořskou faunu dobrý zdroj obživy. Moc k vidění toho tu není a tak jdeme na něco dobrého do blízkého občerstvení. Udržovaný trávníček, kvetoucí palmy, rákosová střecha, vánek, nádherný výhled na pláž a moře… Příjemně se tu sedí.

Po jídle jedeme na prohlídku městečka, které je vyhlášené množstvím památek. Parkujeme u parčíku hned vedle historického centra a vydáváme se na procházku první úzkou uličkou, kterou vidíme. Skutečně, není místo, odkud by nebyla vidět nějaká pěkná historická stavba. Fotíme, já nejen památky, ale i něco pro reportáž. Inspirace je tu dost.

Za Orosei je také Eurospin, tak se při návratu zastavujeme na nákup. Pak ještě stavíme u místního hřbitůvku, který je úplně jiný, než je zvykem u nás. Jízda „od patníku k patníku“, jak říkávala mamka, končí, vracíme se. Zase přes kamenolom, směr Dorgali. Citrouškovo „dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy“ nám připomíná, že se vracíme do hor.

 05: Prodejna pro chlapy v Orosei. Italština je docela jednoduchý jazyk a má své kouzlo. 06: Na parkovišti u pláže. Skútr stále s sebou, v Itálii to jinak nejde. 

07: Detail z Orosei. 08: Ulice jsou ukázkově označeny hezkými keramickými cedulemi. Tato je z Cala Gonone.

Den odjezdu je vždycky smutný. Sbaleno máme rychle, máme jen pár věcí. Čeká nás přejezd ostrova, tentokrát nejrychlejší variantou, po dálnici. Tu máme od půjčovny předplacenou, ale je to divné. V Itálii se platí mýto a tady mýtnice nejsou. A u dvouproudových komunikací není značka „Dálnice“. Tak kdo ví, jestli je vůbec něco předplacené, jestli to není jen takové lákadlo. Čekáme na paní Francescu, za celý pobyt jsme ji viděli jen jednou a včera jsme se několika esemeskami domluvili, že dorazí na 8:20 AM. Ví, že odjíždíme, psali jsme jí to a kladli důraz na čas. Paní domácí nikde, tak čekáme a čekáme a pořád nic. Auto máme naložené, a když je tři čtvrtě, nasedáme a jedeme. Dostali jsme nad rámec smlouvy klimatizaci, ale s limitem spotřeby. Ten jsme trochu překročili a dlužíme asi za 5 kW elektřiny. No tak dlužíme a budeme dlužit nadosmrti, přeci si nenecháme uletět letadlo. Dochází nám, že si při předání apartmánu nevzala zálohu, že prý je to ok a že si věříme. Ona s tím normálně počítala, že se už neuvidíme a neozvala se dodnes. Tady se na něco spolehnout fakt nejde, Itálie nepřestává překvapovat…

 03: Fiat 500 – „Cinquecento“. Viděli jsme jich několik, většinou hezky udržovaných. 04: Tříkolek jezdí na Sardinii hodně, převažují nákladní. Tahle funguje jako minibus mezi Cala Gonone a pláží Cala Fuili. Slečna řidička byla usměvavá, přátelská, pokérovaná a hulila jako fabrický komín.

Naposledy vyjíždíme serpentinami k tunelu, doprava do Dorgali a naposled míjíme nákladní tříkolku. Po hlavní mažeme k té dálnici-nedálnici. Citrouškovo „dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy“ nám připomíná, že jsme ještě v horách a silnice se pořád kroutí jako had. Řídím, přítelkyně naviguje a pěkně nám to ubíhá. „Brzdi!“ No jo, před námi je zase stádo, tentokrát ovce, tři ovčáčtí psi a nezbytný pickup se šéfem. V horách to chápu, ale na silnici první třídy, kde to každý valí aspoň stovkou, mi to zrovna dobré nepřipadá. Tak si aspoň beru housku, snídani jsem trochu odbyl. Stádo nás spořádaně míjí, jedeme. „Dy-dy-dy-dy, dy-dy-dy-dy.“ On mně nenechá ani kousnout té housky! Jak já se těším na Renaultka a Hondičky…

Co je zas tohle? Značka zákaz vjezdu hovoří jednoznačně, dodatková cedulka žádná. Ptám se navigátorky, jestli jedeme správně. Ano, a nasvědčuje tomu i to, že do toho zákazu všichni bez zaváhání jedou, ani nezpomalují. Tak jedeme taky. Nevěřícně na tu značku zírám a nakonec vidím, že je to absolutně vyšisovaná osmdesátka. Přísahám, že z té černé číslovky tam nezbylo vůbec nic, jenom se jinak leskne ten bílý podklad. Tak přidáváme, ale hned zase zpomalujeme. Značka s vykřičníkem, značka s hrby na silnici, značka omezující rychlost na třicet a cedule s nápisem „Atenzione strada deformata“. Na tohle slovník nepotřebuji, to je přesně italština pro mne. Jen dávám nohu z plynu a beru to s rezervou. Dvě drobné vlnky a trocha odloupnutého asfaltového koberce. To by se Italové divili, jak moc deformata může být strada v Čechách a nikdo to neřeší. Další zákaz vjezdu. Jasně, na tohle už neskočím, frčíme dál. Horší je to u značky tvaru čtverce nakoso, která je celá bílá. Hlavní silnice nebo taky konec hlavní, tady zpomalit musíme. A další strada deformata, už ani nezpomaluji. Omezení rychlosti na padesát je tu u každého patníku, ale nikdo to nebere vážně. Naposledy si prohlížíme měnící se sardinskou krajinu. Jedeme kolem úzkokolejky a vidíme háje korkových dubů s oloupanou kůrou. To se k sobě hodí, korek a vinice. Blížíme se ke konci cesty i sardinského pobytu.

Máme poslední úkoly: Dotankovat, zbavit se odpadků a vrátit auto. Čas máme, to bude v pohodě. Jsme u pumpy, kousek od letiště. „Ty-dy-dá, ty-dy-dá.“ Jo, jen se jdu se podívat, kde to vlastně má nádrž. Jo, nechal jsem klíčky v zapalování, já vím. „Ty-dy-dá, ty-dy-dá.“ Vždyť teprve čekáme ve frontě, nezblázni se… Pumpa bere zase jen hotovost, tak utrácíme skoro poslední Eura a pokračujeme. Zapomněli jsme tam vyhodit ten směsný odpad. Recyklovatelný odpad jsme vytřídili a odevzdali do separáku ještě v Cala Gonone, ale směsný tam neberou a ukazuje se, že je to docela oříšek. Ona likvidace odpadu na Sardinii je kapitola sama pro sebe, dalo by to na celou reportáž. Jen mimochodem: Kontejnery nestojí ráno tam, kde stávají večer, popeláři jezdí několikrát týdně, ale jednou vozí sklo, jindy zase třeba papír a plast dohromady… Je na to brožurka a barevné schéma s ročním plánem svozu. Tipujeme, že ten šílený systém musí být financovaný z evropských dotací. Uvědomuji si, že jsem na té pumpě kontejner stejně neviděl. No nic, vyhodíme to na letišti. Nevyhodíme. Koše mají úzký otvor a nechceme tu dělat divadlo. Tak zase bereme auto a jedeme nazdařbůh hledat nějaké řešení. Teď snad. Přeplněné popelnice před asi kempem nebo nějakým tábořištěm. Přidáváme dvě igelitky, ale už se na nás řítí starší Italka a ta nám dala… Že za likvidaci odpadu platí a kdesi cosi. Já to chápu, ale přeci to tu nejebneme do příkopu. A popelnici jí snad vážit nebudou, ale nepřekvapilo by mne už fakt nic. Tak jí vysvětlujeme problém a ať nám poradí. Poradila. U letiště jsou kontejnery, ale tak dobře zastrčené, že jsou k nenalezení. Vzpomněl jsem si na fejeton Jana Nerudy „Kam s ním?“. O tom starém slamníku, jak se ho v Praze devatenáctého století nemohl zbavit. V Itálii stále aktuální téma, Itálie je jiná skoro ve všem…

 01: Parkoviště u letiště v Algheru, naproti vstupu.  „Sardinka“ z billboardu se s námi loučí a vítá nové návštěvníky. 02: Reklama na Prahu v hale letiště v Algheru. Je tam správné pojmenování - Ruzyně :-) Bratislavu tam měli taky.

Tak fajn, teď zaparkovat a vrátit auto a je to. Nepřehledný systém úzkých jednosměrek mezi parkovišti mne přiměl vyřešit to jako rodilý Ital. Nikde nikdo a tak z kruháče u popelnic vjíždím do jednosměrky v protisměru a po pěti metrech zahýbám přímo na parkoviště, kde máme auto odstavit. Najeto třicet metrů, tohle byl majstrštyk. Nebudu tady objíždět dvě megaparkoviště, abych pak netrefil správnou cestu a jel to třeba znova. To fakt ne. A čas máme taky tak akorát.

Jdeme do stánku půjčovny v letištní hale, slečna si nás pamatuje, směje se a zdraví nás. Jde obhlídnout auto. Tváříme se nenápadně, ale víme, že na dolní části dveří u řidiče je ťukaneček, asi od kamínku. No jasně, že ho našla, a kdo ví, jestli o něm nevěděla už od minule. Nejdřív se tváří, jak kdybychom to nabourali, ale krčíme rameny, že jsme to neudělali. A taky máme tu zázračnou pojistku, co nám vnutila. Nakonec je to prý v pohodě, tak ještě podpis a můžeme k odletům.

Odbavit zavazadla, vlastně zavazadlo. Odbavovací kiosek je v provozu, bez fronty, ale taky bez obsluhy. V Itálii snad nic nefunguje normálně. Přítelkyně se doptává na informacích. Po chvíli hovoru jde ta slečna z informací k nám, loguje se do počítače a odbaví nás. Byli jsme poslední, ale čas pořád máme. Odlet je o 15 minut zpožděn, nevím, jak toho ti Italové při zhruba pěti odletech za dopoledne dokáží dosáhnout. Jestli to nebude tím jejich laxním přístupem ke všemu. Není to dobré, v Berlíně nám zbyde minimum času na přesun k nádraží. Vlak musíme stihnout, jízdenky jsou jen na to konkrétní EC a vrátit je nejde.

Jsme na palubě a mému telefonu se daří skrz okénko najít nějaké satelity, takže funguje GPS. Rolujeme k runwayi, rozjíždíme se a při 320 km/h se odlepujeme. Je zajímavé vidět parametry letu, myslím rychlost, výšku a přesnou polohu online. Za chvíli to ale vytuhlo, buď to nevydýchal můj stařičký telefon nebo ty aplikace na tuhle rychlost nejsou stavěné. Tak počítám, jestli to zpoždění doženeme. Odhadem: 15 minut na 1 500 km, to je 1 minuta na 100 km, to by se snad dalo. Nedohnali. Navíc na Tegelu nezajíždíme hned k terminálu, ale čekáme asi pět minut někde na pojezdové dráze. Pak pět minut, než nám přistaví schody a můžeme z letadla, pak než se naplní a odjede autobus (asi těch 200 metrů nemůžeme jít pěšky). Zavazadla nám taky nevydávají hned, prostě je to v háji.

Přítelkyně shrnuje situaci: Máme čtyři minuty do odjezdu posledního možného autobusu k nádraží a tam potom sedm minut na přesun k vlaku. To nedáme, navíc v jízdním řádu rovnou píší, že tato linka bývá opožděna kvůli dopravním zácpám. Je to jasné, bereme si taxíka. Pan řidič nás ujišťuje, že to stihneme a má pravdu. Ještě zbývá čas na nákup nějaké svačiny v nádražním stánku. Vlak má deset minut zpoždění. To bychom to možná stihnuli i tím autobusem, ale risknout to nešlo. Cena v sázce byla moc vysoká. Za to EC jsme platili 42 € dohromady, ale nyní by nás jízdné vyšlo na 70 € za osobu. Dát dvacet pět éček za taxík se vyplatilo, on městský autobus by nás při čtyřech lidech taky něco stál.

Už jsme na nástupišti číslo 11, ale najednou všichni někam odchází. Hlášení rozhlasu nerozumím, tak beru náš lodní vak zase na rameno a jdeme s davem. Změna nástupiště. Kde je ta německá přesnost a preciznost? Jdeme někam, kde to vypadá jako v Metru. To jsem netušil, že je nádraží dvoupatrové. Vlak za chvíli přijíždí, nalézáme náš vagon i rezervovaná místa. Tak paráda. Projíždíme německou krajinou a po tom týdnu nám to připadá nějak moc evropské. Lesy, rybníky, břízy, zelené louky, to jsme ve středomoří neviděli. Kupujeme si kafe a dva sendviče. Cena nám vyráží dech, kam se hrabe Sardinie. No nic…

Za chvíli jsme v Bad Schandau a pak na české hranici. Dech mi vyráží i to, kolik vody teče v Labi. Mělčiny a oblázkové pláže skoro do půli řeky, to sucho je fakt děsné. Původně jsem myslel, že to Labe snad ani není, možná nějaké rameno nebo přítok. U nás máme aspoň jezy, takže je jeho hladina vzdutá. Sice řeka vypadá jako podlouhlý rybník, ale je v ní voda. Vjíždíme do úrodného Polabí, vidíme Mělník se zámkem a kostelem nad svahem s vinicemi. Blížíme se k Praze.

Praha, hlavní nádraží. Na přestup máme asi čtyřicet minut, tak navrhuji zajít do restaurace Postřelený pták a dát si po tom týdnu české pivko. Mají do půl jedenácté, ještě není deset a pán už nás nechce pustit na terasu, že ji zavírají. Nakonec nás otráveně pustí a přináší pití se slovy „v deset to tu zavírám“. Ochota sama. Venku se potácí opilý člověk a něco vykřikuje. O kus dál překáží na pěší zóně zaparkovaná dodávka Městská policie. Syn to shrnuje slovy „Vítejte v Česku!“. Ta dodávka je divná, má z boku okénko a nad ním vysunutý přístřešek. Připomíná něco mezi komediantským stánkem a střelnicí, tak klukům říkám: „O co, že se nepůjdete zeptat, jestli mají cukrovou vatu?“ Jenže se do mě pouští přítelkyně, že znevažuji jejich jistě záslužnou práci a podsouvám špatné názory dětem. Já teda nevím, co tam dělali, respektive jsem přesvědčený, že tam nedělali nic. Syn tedy nepřijde ke stovce, na kterou svou odvahu ocenil, a já platím dardu za dvě piva a dvě „domácí“ limonády. Jdeme na vlak a jsem rád, že odtud budeme pryč. V kupé jsme sami, rychlík jede odklonem přes Český Brod a Poříčany a za hodinku jsme doma. Výlet je u konce, všechno dobře dopadlo, jen ty nervy občas. To mluvím o sobě, zbytek výpravy byl v pohodě… Jdeme se vyspat, bylo toho dost.

Potápěčské skóre: Tři chobotnice, muréna, rejnok, hlubinná ryba, nespočet normálních ryb, pár mušlí, z toho dva pěkní šneci (plži), dva ztracené šnorchly, jedna maska, hrot harpuny, utopený slunečník, ztracený zadní bort od člunu. Skoro všechno našli kluci, já nějak neměl štěstí.

Silniční skóre: Po ostrově najeto cca 700 km se spotřebou přibližně 5,8 litrů nafty na 100 km, to je v těch horách, myslím, docela slušné. Citroušek Pípálek měl v repertoáru ještě melodii pro případ, když se řidič rozjede nepřipásaný, a na to, když se otevřou dveře a je zapnutá klimatizace. To bylo muziky pořád… Ale za ty prachy, jen ať je slyšet. Jezdil pěkně, jenom jsem si nemohl zvyknout na jiné překryvy rychlostí. Přišlo mi, že ten diesel není tak pružný jako náš benzíňák. Musel jsem motor při řazení vytáčet víc, než se mým uším líbilo, ale to bude jen věc zvyku. Nejsem expert, je to jen můj pocit. Nakonec jsem řadil podle otáčkoměru a šlo to taky.

Policejní skóre: Policii jsme potkali jednou po cestě v Bose, pak jsme je viděli v Cala Gonone asistovat popelářům při ranním svozu a poslední setkání bylo na té lodi. Zato nás na dálnici předjížděli celníci, ta Guardia finanza. Ti jsou jak na moři, tak na silnici. A zjistil jsem, že Polizia municipale je totéž jako Polizia locale, takže počet ozbrojených složek, které v Itálii na silnici pomáhají a chrání, je zatím krásných šest: Polizia stradale (silniční, dopravní), Polizia municipale (locale), Polizia di stato (státní), Guardia finanza a Carabinieri. Jestli nemají ještě nějaké další, které jsem zatím neobjevil. Ta šestá je Polizia militare, Vojenská policie, ale tu jsme v Itálii ještě nepotkali.

Dopravní předpisy na Sardinii moc nedodržují, ale navzdory tomu jsme neviděli jedinou nehodu. Auta sice mají omlácená jak cikánské hračky, ale to je spíš z městského provozu a parkování ve stísněných podmínkách. Dopravní značky, speciálně omezená rychlost, jsou někdy k smíchu. Třeba značka omezující rychlost na 10 km/h kvůli kousku odloupnutému asfaltu, který by u nás nikdo neřešil. Nebo u sjezdu z hlavní silnice u Arbataxu, který byl opravdu hodně úzký, sevřený svodidly a ze stran zarostlý rákosím. Ale deset? Vždyť i na jedničku to jede rychleji. A padesátky jsou před každým vyústěním polní cesty, jenže tu nečíhají policajti a nepokutují jako ve Slovinsku. Jezdí se tu přiměřeně a hlavně ohleduplně, což je fajn. Z provozu jsem měl dobrý pocit, rozhodně lepší než u nás.

A to už je opravdu všechno, díky všem čtenářům za trpělivost. Doufám, že se povídání aspoň někomu líbilo a třeba bude i inspirací k podobné akci.

Komentáře

V diskuzi ještě není žádný komentář - buďte první!

Otevřít diskuzi

Související články

Za vůní hor, moře a borovic - aneb hurá do Chorvatska

Za vůní hor, moře a borovic - aneb hurá do Chorvatska

Reportáže a cestopisy

26.7.2018

Karel

8

Minulý rok se mi nic psát nechtělo a zřejmě bych ani letos o cestě k moři, kterou jsem minulý rok absolvoval, nic nenapsal. Ale jelikož mi při nedávným úklidu spadlo na hlavu několik papírů s pár údaji o naší cestě k Jadranu, překonal jsem lenost a řekl si, že přece jen něco vytvořím. Takže moje...

Více

Vzpomínka na zimu 2018 - tip na lyžování a zajímavost pro skútříkáře

Vzpomínka na zimu 2018 - tip na lyžování a zajímavost pro skútříkáře

Reportáže a cestopisy

22.6.2018

Miroslav Šmejkal

3

Na přelomu ledna a února jsme se vydali na lyžovačku do italských Alp, do části zvané Dolomity. Rozhodli jsme se zopakovat akci, do které nás před dvěma roky uvrtal můj kamarád, slibujíc nejen pěkné lyžování, ale i dvě překvapení po cestě. Nejsem zrovna sportovní typ a skalní lyžař už vůbec ne,...

Více

Vzpomínka na léto - o skútrech na Hvaru 2017

Vzpomínka na léto - o skútrech na Hvaru 2017

Reportáže a cestopisy

24.10.2017

ing. Miroslav Šmejka

2

Čas od času nám do redakce přijde nějaký článek od vás, našich čtenářů. Jedním z těch, kteří přispívají pravidelně, je pan Ing. Miroslav Šmejkal, který nám poslal osmistránkový cestopis! Ten s velkým poděkováním uveřejňujeme v nezměněné podobě a panu Šmejkalovi od nás putuje dárkový balíček :-)...

Více

Ohlédnutí za veletrhem MOTOSALON 2017

Ohlédnutí za veletrhem MOTOSALON 2017

Reportáže a cestopisy

29.3.2017

František Hadt

1

Letošní osmý ročník mezinárodního veletrhu motocyklů, čtyřkolek, příslušenství a oblečení, který se konal v prvním březnovém týdnu, se opravdu vydařil, přičemž zaznamenal skvělou návštěvnost.

Více

Motocykl 2017 aneb všechno je jinak ...

Motocykl 2017 aneb všechno je jinak ...

Reportáže a cestopisy

8.3.2017

Viktor Hrachovec

3

Letošní ročník veletrhu MOTOCYKL 2017 je u konce, a tak nastal čas na jeho zhodnocení. Hlavním lákadlem letošní výstavy bylo bezpochyby představení nové Jawy Vintage 660 a Jawy 350 OHC. Krom Jawy byly na Motocyklu zastoupeny značky jako Ducati, Kawasaki, Yamaha, Rieju a další. Oko návštěvníků...

Více

Bleskovky

Společné tiskové prohlášení motocyklové sekce SDA a Veletrhů Brno a.s. ke konání Motosalonu v...

28.3.2019

Společné tiskové prohlášení motocyklové sekce SDA a Veletrhů Brno a.s. ke konání Motosalonu v příštích letechVýstava motocyklů a motorkářského příslušenství Motosalon se bude konat i v dalších pěti letech střídavě v Brně a Praze. Na tomto se dohodli dnes zástupci motocyklové sekce Svazu...

Více

Honda slaví nejlepší prodejní výsledek v historii českého motocyklismu!

26.3.2019

Honda slaví nejlepší prodejní výsledek v historii českého motocyklismu!Společnost Honda Motor Europe Ltd., Czech Republic Branch dosáhla v roce 2018 za časové období od 1.1.2018 do 31.12.2018 nejúspěšnějšího prodejního výsledku a poprvé vhistorii...

Více

Motopark Ostrava –nově otevřený autorizovaný prodejce Hondyna Moravě!

25.3.2019

Motopark Ostrava –nově otevřený autorizovaný prodejce Hondyna Moravě!Od února letošního roku otevřel nový motocyklový ráj na Moravě areál, který nabízí záruku komplexních služeb, spokojenosti a zábavy. Cílem Motoparku Ostrava je poskytnout zákazníkům...

Více

Legendární Babeta v podání čínského Yuki za akční cenu!

11.10.2018

Legendární Babeta v podání čínského Yuki za akční cenu!Kdo by neznal legendární Babetu. Jednoduché, na údržbu nenáročné vozidlo, které vás díky pedálům nenechalo ve štychu ani, když už v nádrži nebyla ani kapka benzínu. Yuki teď nabízí...

Více

Honda ve Vrbovce

12.3.2018

Honda ve VrbovceV pražské Vrbovce se po několika letech objevila Honda! Tradiční japonskou značku zde zastupuje společnost K2 moto. Na ploše bývalého Aspiritu naleznete luxusně vybavený showroom a...

Více

Starší bleskovky

Podcasty

Balkánské šotoliny (Kodo120)

3.12.2018

Hurá na Balkán na šotoliny. Po tom, co začal Pertla systematicky mapovat Evropské šotoliny, musí být každému jasné, že Balkán je pro většinu z nás v tomto duchu stále ještě...

Více

1000 zatáček s Kamilem Holánem (Kodo119)

21.8.2018

Isle of Man, Hořice, road racing, lety, pády, ale hlavně obrovská radost a nadšení. Kamil Holán po třech letech opět hostem Kolama dolu www.1000zkh.cz

Více

Suchý dingo u protinožců (Kodo118)

18.10.2017

Pavel už je zase na cestě. Tentokrát vyrazil až k protinožcům a jak jinak než opět na Jawě      

Více

Starší podcasty

Kalendář akcí

Po

Út

St

Čt

So

Ne

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.

26.

27.

28.

29.

30.

15.6.2019

Skútršňůra 16

Přidat novou akci

Partneři

CAFE-RACER.cz
TIPMOTO.cz
ZIVEFIRMY.cz
PARTSDEPOT.cz
KOLAMADOLU.cz